Durn ir’Kadr

Trpaslík, jež nese toto jméno, je mladší z bratrů bohaté rodiny domu Kundarak. Již od mala se u něj objevil talent v třídění a vyřizování pohledávek obchodního charakteru, na rozdíl od jeho bratra, který tímto talentem neoplýval, avšak byl velice dobrým, téměř by se dalo říct brilantním, šermířem a bojovníkem. Když Durn dovršil věku plnoletosti, byl oficiálně přijat do rodiny obchodníků, kde bylo jeho hlavním úkolem hledat nové příležitosti pro investice. Tak tedy začal cestovat dalekými kraji, obchody vzkvétaly a dům Kundarak se pyšnil nejlepšími léty za dlouhé generace. Pak však přišla válka, temnota pohltila svět Eberronu a on, jako všichni, šel do boje. Za léta, kdy cestoval, se naučil zručně ovládat kladivo, a tak v bitvě o Cyre byl nejen dobrým vůdcem, ale i zhoubou svých nepřátel. Po boku svého bratra ztenčovali řady nepřátel a vítěství se blížilo, když najednou jeho bratr padl k zemi mrtev. Zbloudilý šíp jej zasáhl do krku. I když bitva dopadla vítězstvím pro trpaslíky a jejich spojence, nenastaly žádné oslavy. Příliš mnoho jich padlo a Durn truchlil pro svého bratra. Tehdy pozvedl jeho standartu, Standartu Slávy a v jeho jméně ji třímal v desítkách bitev, které od té doby vybojoval. Když byla hrozba z Cyre zažehnána, vrátil se k rutinnímu životu za kancelářským stolem. Škody, které dům postihly, musely být napraveny. Jak šly roky, podařilo se rodině nashromáždit zpět jejich bohatství, avšak jeho otec a ostatní nadřízení chtěli víc. Začali hledat i v místech, které byly pro smrtelníky zapovězené a když se v domě objevil první vyslanec démonů z Elementálních plání, bylo již pozdě. I když Durn své nadřízené varoval, že si zahrávají s něčím, co je nad jejich chápání a síly, nevěnovali mu žádnou pozornost, byli hnaní chtíčem a touhou mít víc. Nevyřízené pohledávky, které dům démonům slíbil, se kupily, dluhy rostly a tak jednoho dne byl otevřen portál, z něhož se vyhrnuly nestvůry z pekel a braly vše, co jim přišlo pod ruku, včetně všeho živého. Durn se jim postavil čelem, avšak jeho bratři jej opustili, trpaslící, namísto aby bojovali, utekli. To bylo naposled, co Durn viděl svůj rodný dům.
A tak se tedy stal zajatcem démonů ve světě velice vzdáleném, od jeho rodného. Ti si od něj, jako platbu, brali životní sílu a on byl mučen a trýzněn v pekelných plamenech, však jeho duch nepovolil, i když bylo jeho tělo zohaveno. Vzpomínal na své bratry, na ty, jež zradili své sliby, na ty, kteří se zasloužili o jeho bolest a bolest dalších uvězněných. Vzpomínal na otce trpaslíků Moradina, který jej zradil úplně stejně. Každá rána, kterou utržil, pro něj znamenala jedno jméno a on si slíbil, že pomstí nejen sebe, ale i své bratry, kteří byli mučeni stejně jako on. I přes všechny jeho snahy se mu však nepodařilo věznitelům utéci a on věděl, že se blíží jeho konec. Když jej opouštěly poslední zbytky sil, tehdy se stalo něco zvláštního. Něco se změnilo, něco, co bylo nad jeho chápání, ale jakoby mu každá rána ohnivými biči najednou dávala sílu, každé spálení jako by jej regenerovalo a když se mu poslední rána změnila v pouhou jizvu, zpřetrhal své řetězy a několika mocnými ranami zabil své trýznitele. Nechápal, co se s ním stalo, kde vzal tuto nadpozemskou sílu, ale věděl, že někdo o jeho utrpení ví a podal mu pomocnou ruku. Začal tedy hledat nějaké další přeživší, avšak marně. Žádný z jeho druhů nepřežil a on začal hledat cestu ven, zpět do svého světa, tam, odkud přišel. Zdálo se mu to jako věčnost, než našel něco, o čem doufal, že jej dovede domů. Puklina, která vedla do hloubi země, byla dlouhá a pochod v úmorném žáru byl vyčerpávající. Když došel na jeho konec, stála před ním stěna z hladkého černého kamene. Toto místo si pamatoval, v této stěně byl kdysi vyrytý portál, kterým sem byl přiveden. Nyní však byla stěna naprosto holá, bez jakýchkoli znaků, rytin či symbolů. Holými pěstmi se začal dobývat do temnoty v kameni, avšak marně. Čas se krátil, vzduchu ubývalo a plamenné peklo postupně pohlcovalo prostory kolem něj. Vyčerpáním padl k zemi a jeho poslední pohled směřoval k plamenům, jež měly být jeho koncem. Najednou jako by v nich zahlédl siluetu, vlastní odraz, jako by šlo o klidnou vodní hladinu či naleštěný kov. Zprvu si myslel, že jej šálí zrak, ale z plamenů vyšla postava trpaslíka oděná ve zdobené bronzové zbroji třímající mohutné kladivo. Onatar, stvořitel, pán ohně, ten, jež mu vdechl novou sílu. Přišel k němu a pravil: „Odvaha, odhodlání, vytrvalost. Vlastnosti, kterých si cením. Vytvořím pro tebe cestu, však věz, že to bude cesta do nového světa. Stejně jako tě opustili tví bratři, stejně tak budeš muset opustit svůj život a s novými bratry přijmout život nový. Nikdy však nesmíš zapomenout. Tvá čest, tvá pěst.“ Pak odešel k černé stěně, chvíli jí přejížděl rukou, pak všší silou udeřil kladivem, až skála pukla. Když Durn znovu otevřel oči, postava tam nebyla. Jediné, co po ní zbylo, byla zářící puklina ve skále, která sse s praskáním šířila. Vycházel z ní ohromný žár, trpaslík se jej však nebál a zpříma stál a čekal. Když jedna z prakslin dorazila k okraji, stěna explodovala. Durn byl odhozen daleko do místnosti a cítil, jak mu po tváři stéká krev. Jediné však, čemu věnoval pozornost, byl otvor před ním. jeho poslední myšlenka, než jí prošel, patřila muži v bronzové zbroji, jeho otci.
Vrátil se do světa, který opustil, zemi, kterou opustil, dům, který opustil k těm, kteří opustili jeho. Když získal zpět to, co mu patřilo, vydal se pryč, do krajů neznámých, dát do pořádku své tělo a duši, než se vydá na nekonečnou pouť odplaty. Našel klidné místo, kde se na nějakou dobu usadil. Byl změněn k nepoznání, jeho kůže nabrala odstíny šedé a tmavě hnědé, jeho tělo bylo pokryto jizvami a ranami a celou levou polovinu hrudi a obličeje pokrývaly úlomky černého kamene zaryté hluboko pod kůži. Seděl a vzpomínal. Jména. Když je vyrýval do kůže, aby nezapomněl, každou ránu jedním zpečetil. Poslední jméno bylo Starrazard, v jazyce trpaslíků to znamená Mučitel, ten, jež je zodpovědný za trýznění jeho bývalých bratrů. Čeká jej dlouhá pouť plná krve a ohně. Když se oblékal do zbroje, naposledy si prohlédl všechno, co se na něm změnilo, každé jméno za to zodpovědné a černý kámen zarytý v hrudi, z něhož se šířilo teplo. Cítil se vyzbrojen, zbraní, hněvem a ohnivou pěstí Onatara.
Po sedmi letech, kdy procestoval tři světy, zbývalo jen několik jmen. Ti, se kterými se shledal, vyzval, aby stanuli před svými hříchy a jménem Onatara je rozsoudil. Ti, kteří jeho hněv přežili, ponesou navždy symbol zrady. Však pro Mučitele pouze jediná cesta je, a tou je smrt, které již šestkrát unikl. Jeho vytrvalost a odhodlání však prošla peklem a strach pro něj neexistuje, stejně tak pro ty, kterým bude velitelem.