Intermezzo 3:

– Bažiny: Vyrazili jsme z našeho provizorního tábořiště na východ, máme namířeno k horám, které jsou docela daleko, mohli bychom jít, přes území nikoho, kde jsou rozvaliny několika osad, ale kdoví, kolik je tam orků, lizardů a jiné havěti. Raději jsme to vzali po hranici k nejbližší pahorkatině, alespoň nás nikdo pořádně neuvidí. Den druhý, pahorkatina před námi, nebudeme na pláních, v noci jsme viděli ohně, možná ještě vojenský tábor, možná něco jiného, ale chceme být rychlí a do ničeho se neplést moc. Den třetí, cesta ubíhá a pahorky také, do kopečka, z kopečka a zase do kopečka, co vidíme, sem tam se nám zdá že orky, ale buď nás nezahlédly nebo se jim po nás jít nechtělo. Den čtvrtý, hmm, zdá se mi, že už vidím bažiny, je to stereotyp, stále stejný směr, neztratit se, jít k horám, co jsou za bažinami, orků tu není zas až tolik, abychom o ně zakopávali, spíš naopak, dalo by se tu jít dny a nepotkat ani jednoho. Den pátý, konečně změna, i když ne hezká, došli jsme do bažin, snad cesta nebude těžká, náš nový společník zatím cestu našel vždy bez problémů, a jeho kočka, taky hlídá v noci dobře, říká, že musíme tudy, pokud chceme k horám, ach jo, tak zas jdeme dál. Den šestý, je mně mrholí, nebo je to mlha? po kotníky se cáráme divnou břečkou, co je lepší nepít, neb si to tu žije vlastním životem. Zajímavé je, že tu nikde nic moc velkého nežije. Den sedmý, mýlil jsem se, žije, po cestě jsme narazili na nějakého křížence krokodýla s kdoví jakou potvorou, měl rohy a chtěl nám slupnout Korgota, ještě že Korgota, ten se jen vykoupal a odkopl nějakou malou breberku, jinak jsme to přežili v pohodě. Den osmý, už jsme unavení, chtělo by to nějakou hospodu, sem tam usínám za pochodu. Baltan by si tu věděl rady, oheň by měl v rukách a hned by bylo teplo, takhle jsme takový navlhlý a smrdíme tou bažinou kolem. Ani pavouk už se neleskne, taky má blbou náladu. Den devátý, cesta se zvedá, lovec říká, že už budeme brzy na okraji a má pravdu, v průběhu odpoledne je zem pevnější a už necáchám, i když boty sou promočený, ale je to tu, jsme z toho venku, začátek hor.

– Hory: Radost vydržela jen okamžik, tak malý, než jsme si stačili prohlédnout vysoké horské štíty a pár kamzíků poskakujících někde vysoko. Tudy asi moc cest nepovede a hlavně, my nejdeme po žádné udržované a velké. Nezbývalo než vyrazit. Podle lovce máme dvě možnosti, buď do lidského města, kde je jedna brána do trpasličích zemí, ale pokud je tu tolik orků, tak kdo ví, v jakém je to město stavu a pokud jsou trpaslíci opravdu mrtví, tak kdo ví, zda by nám i někdo otevřel. Druhou možností je skalní brána, kterou se vycházelo na lovy a která se nalézá v divočině. Tam je přece jen větší šance, že bude volná. Jediný problém bude s otevřením, ale to se bude řešit za pochodu. Tak jsme vyrazili. Čvachtání bažin, jsme vyměnili za čvachtání puchýřů, když den za dnem jsme se trmáceli nahoru a dolů a pak ještě víš. Narazili jsme na loveckou chatku, bohužel vypálenou orky. Dál jsme obešli ležení obrů (možná tam měli někoho k snědku) a narazili na několik říček, kde jsme se hodně osvěžili (no přece jen už je říjen). U jedné z říček jsme potkali bandu skřetů, kterou jsme zahnali a těsně před naším cílem jsme objevili palouček s vílou, od které jsme se dozvěděli, že jdeme správně, a brána je už hodně blízko. Povzbuzeni touto radostnou zprávou jsme sejmuli pár skřetů, co jsme potkali a poté jsme se dostali na skalisko, ze kterého byla vidět trpasličí brána.

◄ Kniha 3: Pláně půlčíků – Kniha 4: Thrjyr ►