– Cesta k dalšímu úkolu: Pomalé opravě lodi a delší cestě, se nám s lodí a zbylými námořníky povedlo dostat do přístavu. Zde jsme strávili několik týdnů odpočinkem. Bruks v chrámu doháněl své povinnosti. Baraks se snažil vydělat v oblasti hudebnictví, ale spíš prodělal. Kvído ten se ve městě ztratil jak pára nad hrncem a Gadrimkai s Durnem zatím řešili další věci okolo výprav. Jednoho dne se vhrnul do lokálu, kde dobrodruhové sedávali, malý kluk, který s očima na vrch hlavy začal schánět Barakse, který je význačný hrdina a který odrazil armády démonů a plno podobného. Když se takto vypovídal, tak mu Gadrimkai oznámil, že Baraksovi je blbě, Durn to trochu zaonačil, že je indisponován a co prý chce? Nakonec z něj vylezlo po mnoha květnatých mluvách a informacích, které byli spíše k ničemu, že je (byl) pomocníkem jednoho trpasličího čaroděje, kterého rozčilil svojí nešikovností (malý kráter v laboratoriu) a který ho vyhnal. Ale chtěl by mu pomoci s jeho výzkumem spadlé hvězdy jedné vesnici a že se tam sjíždějí dobrodruhové druidi a čarodějové a že když by přivedl ve jménu trpaslíka takovou veleváženou skupinky, tak by si opět získal své místo. No což, práce se hodí, Baraks potřeboval na chvíli z města zmizet, Gadrimkai trpaslíka znal osobně, tak proč to neprozkoumat. Za svítání jsme se vydali na cestu (vedl Martin).
– Vesnice Blátochvost: Když jsme dorazili do vesnice, která čítala původně 50 obyvatel, nyní zhruba 250, tak nás zaujala černá věž, co se zde nepřirozeně tyčila. Té jsme se zatím ale vyhnuli, neb nejprve jsme se chtěli setkat s osobou, jež nás má najmout. Prošli jsme kolem hospody, dvou hospod ve stanech a jedné otevřené sudové hospodě a dorazili ke starostovu domku, kde měl trpaslík přebývat. Po zaklepání jsme byli uvedeni (nyní již bez toho klučiny, který čekal někde venku) k obědovému stolu s hrachovou polévkou a starostou a trpaslíkem s dlouhým bílým fousem, který jak uviděl Gadrimkaie, radostně vstal a opírajíc o hůlku vyrazil přes místnost podat svému starému svěřenci ruku. Během chvíle při polévce bylo vysvětleno proč tu jsme a jak by jsme se mu mohli hodit a naopak nám bylo osvětleno, že hvězda není hvězdou, že je to nejspíš úlomek jiného světa, který je zevnitř daleko větší a který kolem sebe šíří auro zmaru a nečistoty. Po obědě, nás společně se svým ochráncem Riceem (vlčím mužem) provedl vesnicí a pak lesem k padlé hvězdě. Po cestě se postupně příroda měnila, až najednou byla plná hnisavých ran, oživlého ostružiní, které mělo jedové trny a mechem, napuštěným kyselinou. Nakonec nám ukázal spadlý kus světa. Meteor o výšce vědminy chýše zaražený na dobrého půl metru do země. Vypadal opravdu jak nějaký úlomek tmavého kamene. Na dotek byl chladný, ale pod pohledem kouzelných brýlích, jež byly ve vlastnictví Gadrimkaie bylo odhaleno, že na stěně toho předmětu je nakreslen obrazec pro portál. Toto trpaslík vysvětlil připravovaným kouzlem pro otevření portálu, kterým by poslali dovnitř skupinku dobrodruhů, aby zničili původ toho všeho. Pod množným číslem se skrýval i druhý čaroděj, temný, který žil ve věži, se kterou sem přišel. Kouzelník, který se choval jako temný a který vlastnil i kočku, která byla o kousek dál v kleci. No kočku, už byla působením zdejšího prostředí změněna a tak malé požehnání božskou magií ji zabilo a Bruks ji i z klecí vzal, že ji vrátí majiteli. Celé toto znělo trošku na vážkách, portál, otevřený dobrým a zlým mágem, naše skupinka poslaná do neznáma, no, kdo ví co nás čeká a proto jsme ještě vyrazili za zlým mágem. Gadrimkai byl pro, abychom úkol splnili, že od trpaslíka odměnu můžeme čekat najisto a bude to pro dobrou věc. Durn byl také pro, neb vycítil podivnou magií, kterou se kdekoliv snaží zastavit. Baraks by z tohoto nasál novou baladu, která by mohla chválit dobrodruhy a Brucks, nu ten šel už jen proto, aby tomu přišel na kloub. Trpaslík dal ještě dobrodruhům k ruce Ricea, prý skvělého bojovníka. Černá věž byla před námi, po zaklepání se otevřely dveře bez sluhy a my museli po mnoha schodech které ozařovaly rozžínající se a zhasínající pochodně až do nejvyššího patra temné věže, kde měl mág svoji pracovnu. Jeho vzhled byl nepopsatelný, dlouhý černý plášť černé nehty i vlasy, nějaké náušnice a výraz, kterým chtěl dát najevo, že mu smrtelníci jsou volní. Což dokázal svým proslovem, ve kterém přecházel od toho, že o nás ví vše, že ví co nám nabízel čaroděj, že nám dá 100 astrální diamantů (obrovský poklad), a že po nás chce, abychom zdroj zajistili, aby k němu mohl jen on. Pak začal sem tam opakovat to co nám trpaslík pověděl a jen na okamžik ho rozhodilo, když mu Bruks vrátil kočku, ale na to zareagoval tím, že se jen objevila další kočka a přiletěl čarodějný havran. Sem tam v průběhu rozhovoru vzal do ruky křišťálovou kouli a nechal ji spadnout na zem a roztříštit, aby svým slovům dodal punc nadřazenosti. Gadrimkai jeho nabídku rozhodně odmítl a ani zbytek dobrodruhů nebyl pro, to temného mága napálilo a sešel dolů z věže a ven z ní k rituálnímu kruhu. Rozhodně prohlásil, že když mu družinka nepomůže, tak si povolá vlastní a názorně to předvedl. Z neznámých zemí se najednou v kruhu objevili 4 humanoidní postavy. Ork, v ruce s korbelem a na krku s náhrdelníkem z lidských očí, temný trpaslík sedící na židli a zrovna kašlající pivo, drow se zavázanýma očima a dvěma kočkovitými šelmami a upír, který se na slunci okamžitě proměnil v prach. Jak mohla taková skupinka zareagovat? Zmateně se rozhlédla a Gadrimkai jemné poznamenal, to on vás chce zabít. Skupinka neváhala a vrhla se k temnému mágovi, který byl na sekundu překvapen a pak rychle ovládl mysl zbylých tří. Poté jim nakázal několik rozkazů a pod nadvládou a sugescí je vykázal do hospody, než bude portál připraven. My poněkud nechápající, proč tohle mág tak překotně udělal, jsme jen pokrčili rameny a vydali se poschánět několik drobností na výpravu, zvlášť když měla za svítání začít. Durn využil své nadání a pokusil se zjistit původ té věci, ale odpovědí mu bylo jen , že je lidského původu, což znělo zvláštně (vedl Martin).
– Do hvězdy: Ráno nás zastihlo u rituálního kruhu. Kouzelníci spojili svou moc a přenesli nás dovnitř hvězdy. Jak jsme to zjistili? Najednou byla tma. Když Baraks rozsvítil meč, zjistili jsme, že s námi nejsou pracovníci temného mága a že jsme na kamenném můstku vysoko nad dnem, které nebylo vidět, na jedné straně můstku byla zelená zeď na druhé temnota, nad námi šelestění křídel a do toho se rozlehl podivný hlas. Trochu vyděšený, trochu pisklavý, prosící, abychom to světlo zhasnuly, než nás ti tvorové najdou. Hlas vycházel jakoby kolem nás, ale jeho zdroj nešlo určit. Lákal nás na bezpečí. A stejně jsme museli z můstku pryč, neb třepetání křídel sílilo a ve světle se objevil podivný tvor, kdysi nejspíš člověk, nyní pokřivený zvláštní magií, s křídly a s ranami ze kterých kapal hnis a zelené tekutiny se na nás chtěl vrhnout. Bruks ho však božskou magií poranil a nyní ho držel tak daleko jak jen to šlo. Hlas nám pověděl že v tmavé části je místo, kde je bezpečno, no, prozatím jsme se rozhodli vydat tam. Jakmile jsme opustili můstek, netvor za námi nemohl a my viděli, že toto místo je z podivně opracovaného kamene nebo kovu. Hlas nás provedl poměrně chaotickým komplexem až do místnosti. Tato místnost byla plná nejrůznějšího nářadí, ale hlavně byla opatřena dveřmi, které jsme mohli zavřít. Racio dveře zavřel a zapřel a nyní byl čas hlas vyzpovídat. Dozvěděli jsme se však hodně málo. Ten hlas patřil k jednomu z vědců, kterých zde bylo dvanáct nebo třináct, snažili se najít cestu k povznesení a jen on uspěl, zbytek byl změněn na tyhle monstra co toto místo zamořily. Ho prý podporovala nějaká Zíg, která tu je s ním a která je jeho družkou. Snažil se nás nabádat, abychom vymýtili to zlo zde, že nám bude radit. A abychom nezemřeli, že bychom měli navštívit kádě s vylepšeními. To ve spojení s tím, co tu žije za „vylepšené“ tvory jsme raději odmítli a nechali se zavést do jeho komnat. Po cestě jsme potichu prošli kolem knihovny, kde několik těchto tvorů zrovna bylo, no raději si nějaký střet necháme na co nejpozději. Jeho pokoje byly vybaveny jak běžné hostinské pokoje, když si člověk zaplatí apartmán. Velká postel, několik skříní, vlastní pracovna, stoly, židle a podobně. Při hledání jsme objevili jednu hromádku kompletního oděvu, bez mrtvoly, křišťálovou lebku a deník. Hlas nás od deníku odrazoval, ale o to víc nás zajímal obsah. Zíg nikde. V deníku se psalo, že Zíg byla výtvor, který stvořil a že na něj díky tomu žárlili a jeden z vědců „mozek“ pozměnil jeho kouzlo, které toto vše způsobilo, že ho vrhlo do nehmotné podoby a zbytek byl nakažen. Krom toho tam byl popsán i jeho experiment, ale kdo se v tom má vyznat, když v magii rituálů se nevyznáme. Pod tíhou těchto argumentů začal hlas pomalu uvažovat nad Zíg v minulém čase a krom toho nám popsal i řídící místnost, ze které je vidět do ostatních místností. Nu tohle byla asi nejdůležitější informace. A tak naše cesta s hlasem jako průvodcem vedla dál. Místnost však byla chráněna pastí. Při jejím zneškodňování jsme byli několikrát sežehnuti bleskem, ale nakonec jsme tuto ochranu překonali a pronikli do místnosti. Z pohledu, který se nám naskytl nás zamrazilo, velký komplex, rozdělen na tři části podle barev. Do těchto částí nebylo vidět, ovšem výhled odkryl několik dalších: rituální místnost, zahrady, místnost s vylepšeními, knihovnu, jídelnu a zvířetník, který právě prozkoumávala druhá skupinka. Bruksovi se zalíbilo tlačítko, které bylo v poli zvířetníku a oznamovalo otevřít klece, což mělo za následek, že znetvoření tvorové, kteří tam byly zavřeni, byli najednou volní a měli kolem sebe čerstvé maso, jen temný trpaslík unikl těžce zraněn. Hlas ne a ne přestat mluvit, jako by si vynahrazoval, to, že není tělesný a nebo to, že dlouho s nikým nemluvil. podřekl se, že možná ještě mozek je živý, ten který za tohle všechno může a tak jsme se rozhodly prozkoumat jeho komnaty. Když jsme se pohybovaly komplexem, narazili jsme na další knihovnu, bohužel, touto jsme museli skrz a stvůry, které ji obývaly byly daleko všímavější, souboj zde nebyl lehký, mezi regály, kde se rychlostí pohybu pohybovaly psům podobní tvorové s velkou rychlostí, k tomu tu poletoval tvor v měnící se auře, který po nás vrhal blesky a aby toho nebylo málo, byly tu i malý roztomilý králíčci plivající jed. Nu, nakonec se nám podařilo je porazit a zdárně dorazit do komnat mozku. Jakmile jsme do nich vstoupili, hlas se odmlčel, viděli jsme podstavec, na němž ležel mozek, k němu vedlo několik hadiček a jedna z nich vedla k bedně stojící opodál, jakmile se k ní někdo přiblížil, tak zarachotila a vyběhl z ní lístek s pozdravem. Lístek, který nebyl na papíře, ale na lidské kůži. Debata s ním byla zvláštní jeho dotazy a odpovědi byli vždy opožděné, než se lístek vytiskl, ale dozvěděli jsme se, že vědci tu byly jen tři, každý hledal svojí cestu k povznesení, aby se vyrovnali vyšším existencím. Ano, oba vědci byli proti Kardisovi, který se odchýlil od bádání a vytvořil homunkula, který pak pro něj byl vším, ale jeho experiment vedl k tomu co se zde stalo a mozek přišel na způsob jak to napravit. Nejdůležitější však bylo zbavit se Kardise. Mezi řečí prozradil, že třetí výzkumník pracoval se zvířaty a sestrojil věc zvanou Smrtonoška (nikoli stonožka), kterou ukryl za pomoci rituálu a která by mohla být cennou zbraní v boji s netvory. Dobrodruhové stáli před složitým rozhodnutím, komu pomoci a proti komu a nebo se držet původního plánu a celé to tu zničit? Odsud vedl ještě jeden východ a když jsme jím nakoukli, uviděli jsme děsivě poničenou místnost s mužem samý sval, který zde byl v poutech a který měl otevřenou lebku. Jeho chování bylo podobné zvířeti a na co dosáhl tom ničil. Raději jsme tu více nezkoumali a vydali se do místnosti, co nás nejvíce zajímala. Rituální místnost. Jakmile jsme vyšli z komnat, okamžitě se opět ozval hlas, že nemohl dovnitř, tak neví o čem se mluvilo. Zmínili jsme , že jdeme pro Smrtonošku a hlas se hned ochotně nabídl, že nám co nejvíce poví o rituálu jejího přivolání, z kapesního světa. Budeme muset spustit rituál, který žlaby přivede magickou energii, ale problém byl, že ti tvorové´, co tu žijí, jsou touto energií přitahováni a tak je velmi pravděpodobné, že s energií i tito tvorové přijdou. V místnosti jsme nalezli několik model, které nám mohli pomoci v boji a dokonce jeden aktivní teleportační okruh. Po rozmístění celé družinky u kanálů, které byly náhodou také tři, dříve byly kryty sklem, ale to už bylo zničené, až na jeden malý můstek. Gadrimkai s Baraksem spustili vyvolávání, zbytek zatím čekal na tvory, kteří po chvilce začali vylézat z otvorů, které do tohoto místa přiváděli energii, bylo jich víc a víc a my jsme se s nimi vypořádávali jak jen to šlo, byly tu broukům podobní, rychlí tvorové, pak velcí, kteří chránili brouky kolem nich, pak další, co za pohybu vypouštěl další malé. Nu prostě strašné množství tvorů, tak třicet, možná víc jich bylo třeba porazit a to nebylo vše. V kanálu se objevilo jakési podivné obří monstrum, sotva se do něj vlezlo, spodek broučí, vršek lidský, silná klepeta k tomu. Bylo nám jasné, že je to třetí výzkumník, když jsme však na něj zaútočili plnou silou, neudělalo mu to skoro žádné zranění, jen byl kryt nějakým ochranným štítem, naštěstí se zdálo, že ten po každém útoku slábne, ale příliš pomalu. Na podestě, kde pracoval Gadrimkai a Baraks se zhmotnila Smrtonoška, kuš, s kostí podivných tvorů, s šipkami tak umně udělanými, že až jeden koukal a ten tvor se vrhl veškerou svou rychlostí k ní, aby ji získal, to se nemohlo stát a tak se Durn vrhl před něj do energetického vedení, které ho okamžitě začalo spalovat, my jsme zatím co nejvíce ničili tohoto tvora, který jen tak mimochodem srážel některé z nás také do toku energie. Gadrimkai vymyslel rychle v hlavě plán, sebral kuš a přesunul se s ní tak, že ten netvor musel vylézt ven, plán zafungoval, ale s tímto strojem neuměl Gadrimkai moc zacházet a tak ho přenechal Riceovi, který se v kuších zdá se vyznal líp, ale aby ta střela nezasáhla ostatní, jak ostatní od něj rychle dostat? Durn se zatím vyškrábal z kanálu a, když viděl co se děje zavolal, ať využijeme portál a v tu chvíli se zrodil plán. Gadrimkai se stáhl od tvora, stejně jako Baraks a Durn, Riceo se otočil zády ke tvoru a přikrčil, aby mohl lépe mířit na portál. Bruks přišel k netvorovi a s pomocí božské síly ho zasáhl a kouzlem se oba přesunuli na teleport, přesně tak, že Bruks stál na spínači a puf, Bruks byl pryč a kolem netvora dostatek prostoru pro Ricea, ten neváhal a kuši použil, ozvalo se roztáčení bubnu a pak hlasitá dávková střelba, která provrtala netvora. Netvor se zhroutil na zem, párkrát zahrabal a umřel a s ním i většina netvorů z podzemí. Možná jsme je měli vybíjet a neobcházet je, ale kdo to mohl tušit, že se jich sem tolik stáhne. Teď tedy komplex byl volný a bylo jen na nás co s ním provedeme, ale nejdříve jsme provedli prohlídku, dobili temného trpaslíka a při tom nám hlas namlouval, že kdybychom zabili mozek, tak by mohl celý tento komplex odnést a už nikdy by se nedostal do našeho světa. Byla tu i možnost zničit celý komplex a to už by pak nebyl hrozbou nikde jinde, ale proti tomu byla většina, vždyť toho tu tolik vyzkoumali. Při průchodu jsme navštívili místnost vylepšení a nakonec jsme si jich několik v podobě tetování odnesly. Teď již zbývalo jen odstranit mozek, který když mu došlo co chceme dělat plival lístky s prosbami a urážkami až do jeho konce a pak hlas dostál svému slibu a puf, byli jsme v kráteru po tom zvláštním světě a ten svět byl pryč (vedl Martin).
– Tvrdé přistání: Nedaleko postávalo několik dětí s otevřenými ústy. Baraks se s nimi dal do hovoru, ale než stačil něco důležitého vyzradit tak ho Durn přerušil a děti vyhnal domů. Tedy co jednomu sebrali jedovaté ostružiny. Gadrimkai zatím zjistil, že ta nakažená země už nepostupuje dál, tak asi hlas měl pravdu. Vydali jsme se zpět do vesnice a za trpaslíkem, který byl u starosty. Když jsme ho seznámili s naším úspěchem byl hodně překvapen, hlavně proto, že nečekal, že se vrátíme. Jelikož měl ještě nějaké věci na práci, tak jsme se domluvili, že se ještě setkáme v hospodě a zatím jsme si tam na jeho účet dali pozdní oběd a brzkou večeři. Když dorazil, Riceo se okamžitě vložil do hovoru s tím, že jeho dluh je splacen a že už mu nic nedluží nato dostal měšec se zlatem, ale i to prý nebylo vše co mu dlužil. Z toho začalo být zřejmé, že pro nás moc odměny nečeká. No tak aspoň nějakou službu se z něj Bruks pokusil vytlačit a nakonec jsme získali svitek s portálovým rituálem. Lepší jak nic. No co už, docela zničení jsme si zamluvili dva pokoje (samozřejmě na trpaslíkův účet) a šli to vyspat. Uprostřed noci se v pokoji Gadrimkaie, Barakse a Durna spustila bouře, vítr bouchal okenicemi a nenechal je spát, když se rozhlédli, co se děje, uprostřed stál temný mág se svou hůlkou. Byl pěkně dopálený a svým teatrálním výstupem to chtěl dát najevo. Ovšem není radno probouzet v noci Gadrimkaie a tak čaroději tvrdě oznámil, že má jednu větu a pak ho flákne. No samo, že mág měl v zásobě víc než jen jednu větu a tak vždy když dořekl větu byl nucen se teleportovat o kousek dál, jinak by to pěkně schytal. Do pokoje zatím vešli i Bruks a Riceo, kteří se obávali nějakého útoku, ale když viděli, jak si Gadrimkai hraje s temným mágem, tak v první chvíli měli chuť si jít zase lehnout. Mág zatím v průběhu poskakování prostorem dokončil svůj dramatický výstup (zajímalo by mě, zda se to učil před zrcadlem nazpaměť) a s maniakálním smíchem zopakoval, že nás pošle na konec světa, což nám vzápětí předvedl. Víte jaké to je letět světelným tunelem ve spodkách? Dost nepříjemné, zvlášť, když kolem vás profičí váš batoh a zbroj a co je horší, takto dopadnout z vyhřátého pokoje, do sněhové vánice, co vánice, pěkně hnusné bouře, která byla beztak vyvolána tím magickým větrem, kterým nás sem poslal. Celá skupinka dobrodruhů byla rozeseta v závěji, všichni pěkně zaboření a hledajíce své věci, do toho mrazivý chlad a bouřlivý vítr, který se okamžitě dostal až na kost a mrazil a mrazil. Co naplat, museli jsme rychle z tohoto nečasu, nebo tu ještě někteří z nás umrznou. Rychle jsme se seřadili do husího pochodu za Gadrimkaie, který nám prorážel cestu a zbytek se snažil navigovat a hledat nějaké záchytné body. Po nějaké době, v té vánici to mohly být minuty i hodiny, nebo snad dny, jsme zkřížili stopu velkého stvoření. Bylo nám jasné, že ten tvor tudy prošel před chvílí, jinak by stopy byly už zaváté a stejně tak bylo jasné, že ten tvor tu někde musí mít hnízdo, kde by se dalo odpočinout a kde bude tepleji. A jak Gadrimkai podotkl, v tomhle by nic nelovilo, takže to asi šlo do brlohu. Vydali jsme se po stopě a opravdu, za nějakou dobu jsme uviděli ústí jeskyně. vyhnuli jsme se nastražené pasti (dost primitivní, hluboká díra do země, pokrytá malým popraškem sněhu) a dostali jsme se pryč z toho nečasu, do jeskyně. Ovšem to bylo jak z bláta do louže, neb nás, které už zima velmi nahlodala, čekalo překvapení v podobě dvou velkých yetti a dvou menších, všichni se zdáli hladový a pár sladkých dobrodruhů je nabudilo až k nepříčetnosti, okamžitě se na nás sesypali, malý z nás chtěli strhat maso, jeden z velkých jim nás chtěl přidržet a druhý velký po nás vrhal ledová kouzla. Naštěstí i oni byli zesláblí a tak i když nás souboj stál hodně sil jsme ho přežili, bez větší újmy. Při rychlém prohledání místnosti, jsme objevili několik zajímavých faktů. V dřívějších dobách měli yettiové trochu víc štěstí a několik dobrodruhů zabili a sem tam se z jejich vybavení něco zachovalo, na oheň tu však bylo nedostatek surovin a stejně tu bylo pořád chladno na odpočinek a pak se povedlo objevit malý tunel někam dál, Rychle jsme se sebrali a vydali se dál, abychom našli aspoň nějaké místo, které by se dalo lépe bránit a kde by se dalo utábořit. Durn po cestě nasbíral nějaké zvláštní houby, ze kterých by měl jít připravit oheň a skutečně, když jsme našli místo k odpočinku, oheň rozdělal. Vděčni za trochu tepla jsme se schoulili u ohně a krom hlídek všichni usnuli. Na hlídce Gadrimkaie a Ricea v tunelech zaslechly podivný svištící zvuk, který trval asi 10 minut, ale nepřibližoval se a tak dobrodruhy nic víc do rána nerušilo (vedl Martin).
– Zima a ještě větší zima: Ráno jsme se probudili odpočatí a po malé snídani byl čas vyrazit do hlubin tunelů a jeskyní, neb to bylo asi to nejlepší, kam se ubírat. Na povrchu sníh a bouře, tady aspoň přijatelná teplota a žádný vítr. Pod vedením Durna jsme bloudili tunely, jen světlo Baraksova meče a zvuk jeho sandálků se rozléhal po okolí. Sem tam jsme prošli kolem ústí tunelu, některé z nich byly zamrzlé. U jednoho takového zamrzlého průchodu jsme objevili několik starých krumpáčů a známky dlouhého pobytu několika tvorů, ale jak vidno, ledem se neprokopali. Jinde jsme zas objevili mrtvolu nějakého humanoida, ale byl tu už tak dlouho, že nešlo více bezpečně říct. Takto jsme pokračovali celý den pod zemí, někdy jeskyní, někdy chodbou, ale podle trpaslíka jsme nebloudili a šli poměrně přímo. Kdo ví. Najednou zničehonic jsme vyšli do velké podzemní jeskyně, tedy spíš na balkon ve velké jeskyni, naštěstí Baraks svítil dost nato, abychom nespadli dolů a nerozbili se o dno. Uprostřed jeskyně stáli dva tvorové, na první pohled humanoidi. Poté, co jsme chvíli mžourali, jsme odhalili, že to jsou duchové drakorozených (muž a žena), kteří postávají na svých tělech a urputně se snaží přitáhnout naši pozornost. jejich jazyk jako jediný ovládal Baraks a tak s jeho pomocí jsme komunikovali. Dozvěděli jsme se, že jsou opravdu mrtví, ale že nám nemohou ublížit a že by nás chtěli o něco požádat. Postupně jsme opatrně slezli tedy na dno jeskyně (stejně kdybychom chtěli jinudy, museli bychom se hodně vracet) a pak obezřetně z nich tahali informace. Jejich odpovědi nebyli moc potěšující. V tomto podzemí žije Beholder, velmi starý a uctívaný Wildeny, kteří mají vesnici před vchodem. Oni dva chtěli tuto stvůru zničit za pomoci lesklého štítu, který má odrážet paprsek ústředního oka, proti jeho majiteli, bohužel, je beholder dostal dříve, než to stihli použít a jejich štít zůstal v jeho doupěti. Pak je dostihl a zabil. Po chvíli porady jsme se shodli, že můžeme třeba jen nakouknout do jeho doupěte a uvidíme, co bude dál, Za jejich pomoc jsme jim poděkovali obřadem, který je měl osvobodit od tohoto místa, aby s námi mohli jít a pomoci nám radou alespoň. Bohužel, jakmile obřad byl skončen, Havraní královna, které sloužili si je vzala do svého království a tak po nich zbyla jen těla. U nich jsme pak našli několik předmětů, co se nám hodili a pár amuletů, které byly po prozkoumání znechuceně skryty. Neb to byly amulety náchylnosti k zimně. Nu což, i ty se mohou hodit, třeba do nápoje v letních horkých měsících a hned by se lépe svlažovalo hrdlo a tak jsme vyrazili dál. Doupě beholdera není problém najít, jít to největší chodbou až do největší jeskyně a tam hledat tvora, co levituje, jak lehké. Samozřejmě se po cestě vyhnout pastem na zemi, jako je zamrzlá podlaha a podobně. Pro skupinu dobrodruhů žádný problém. Beholder si spokojeně levitoval ve svém doupěti a moc nevnímal okolí. No nevypadal tak nebezpečně a tak jsme udělali, co hrdinové dělají. Naběhli tam a dali se do boje. Beholde využíval tři své zbraně, velké oko, co ochromovalo a po dvou zásazích efektivně zabíjelo, malá očka, co zraňovala, jak dýky, a zuby ostré jak jehli. Ze začátku se boj pro nás vyvíjel velmi dobře, dařilo se uhýbat oku a naopak beholder obdržel mnoho zranění od nás, ale nezdálo se, že by mu to nějak obzvláště vadilo a tak jsme se rozhodli najít ten štít, který se nacházel v jedné postranní chodbičce a byl hlídán ledovým strážcem. Druhý ledový strážce zatím napadl zbytek spolubojovníků a značně vratce nachýlili rovnováhu sil, že se skoro překlonila na stranu beholdera, ale jen skoro. Jakmile jsme získali štít, tak už v té chvíli vypadal beholder značně zesláble a odraz velkého oka od štítu ho téměř dorazila. Pak stačilo jen pár ran a bylo po něm. Samozřejmě jsme si vzali pár trofejí a prohledali jeho doupě a našli pár hodivých věcí, jako bylo zlomené kopí i s rukou, plášť s torzem zad, která ho vlastnila, náloketníky i s rukama a podobně. Po krátkém odpočinku jsme ale vyrazili dál, co nejrychleji odsud, také hlavně kvůli tomu, že většina byla nachladlá, z tohoto prostředí (vedl Martin).
– Vesnice Wildenů: Když jsme vylezli z doupěte beholdra, zjistili jsme, že bouře už jemně polevila a nedaleko opravdu stojí vesnice. To nás vybudilo a vydali jsme se rychle do ní. Ve vesnici jsme byli jak velká atrakce. No ono zase naopak Wildeni pro nás byly atrakcí. Zvláštní druh humanoidů spojených s přírodou a taky tak trochu jako příroda vypadající., Nebyly zrovna moc přátelští, dokud se do toho nevložil nejlepší bojovník kmene, který nás uvedl k sobě a pohostil vodou a teplem, než nás přijme vládkyně kmene. Nám to nevadilo, naopak, jsme měli chvilku na rozmrznutí a zahřátí a zjištění, kde vůbec jsme. Trošku negativně působilo, že opravdu zde uctívali velké oko, což pokud se dozví, že jsme ho zničili by nemuselo být dobré. Krom toho zde měli silný vliv děti, což bylo taky zvláštní. Někteří z nás pospávali a nabírali síly…..Durn se probudil, svázaný v místnosti, chvíli se kroutil a snažil se ukecat strážného aby ho pustil, ale ten byl velmi silně proti. Ostatní dobrodruhové se začali vedle něj budit (krom Barakse, který tu nebyl). Všichni svázaní a bezmocní. Dozvěděli se obvinění. Zabili boha, za to nás čeká soud a smrt. Strážní nám pomohli se zvednout a vedli nás do soudního dvorce, kde mělo být rozhodnuto jak zemřeme. Po cestě jsme se snažili co nejvíce zapůsobit na vesničany. Většinou argumenty, že boha nelze zabít, tak jak jsme ho mohli zabít. Nu u soudu byl nejlepší bojovník kmene, šaman, vůdkyně a Baraks (který nemluvil a snažil se dělat, že tam není, neb v očích dobrodruhů to byl zrádce). Riceo se snažil vysvětlit vše diplomaticky, ale byl tak rozčílený, že všem připadl jako rozzuřený vlkodlak. Durn se snažil zapůsobit na jejich intelekt a svými znalostmi poukázat na chyby v jejich logice. Gadrimkai to zase bral z bojového hlediska a z pohledu jejich izolace a Bruks, ten se snažil zjistit co nejvíce o okolních lidech a dát jim nějaké větší šance a když se objevila rada dětí, tak za pomoci příběhu do kterého byl vtažen i Baraks si je naklonit, zvláště po zjištění, že dříve uctívali Meloru. Pomalu se dařilo nahlodávat všechny přítomné, už to vypadalo, že to nebude smrt u kůlu roztrháni sněžnými lvi a pak něco napadlo Durna, chtěl jim ukázat, že to čeho se vzdali se k nim obrátilo zády, že Melora, bohyně života a přírody, se kterou byly spojeni na ně uvrhla tuto kletbu a že pokud jí dají najevo, že na ni nezapomněli i země pod sněhem dovede plodit a Gadrimkai toho využil se svými kouzelnými brýlemi, které zapůjčil šamanovu učedníku, který díky tomu mohl vidět magické proudy, které správně interpretovány byly Melořinou magií. A najednou, díky výmluvnosti těchto dvou jsme byli volní. Šaman však byl naštvaný a tak když ho Gadrimkai obvinil, z vytvoření amuletů, které ubližují, doslova naštvaně vybuchl a celá vesnice na něj stočila svůj hněv. On byl viník a sluha beholdera, který ničil jejich vesnici a donutil je zničit okolní kmeny (vedl Martin)
– Od Wildenů k Shifterům: Z vesnice Wildenů nakonec družinka odešla bez úhon. Sice bez svého skalda Barakse, ale přinejmenším se nemuseli při odchodu probíjet skrz pár tuctů bojovníků Wildeního kmene. Nakonec i dostali dostatek zásob a jednoduché sáně, které jim další cestu výrazně usnadnily. Už už se začalo dobrodruhům stýskat po jejich věrném bardím druhovi, když je doběhl. Připínaje si opasek i s mečem, přijala jej družina zpět bez většího vyptávání. Všem bylo ale jasné, že sličný Thiefling na poslední chvíli utekl z postele před svatbou hned s několika Wildenkami zároveň. Několik dní cestovali klidně, až do jednoho zataženého rána, kdy družina, už delší dobu vyhlídnutá bandou hobgoblinů-barbarů, byla přepadena. Jak jinak, než že útočníci byli zmasakrováni a jejich šamanskému vůdci Gadrimkai uzmul jeho kouzelný meč se zakletým démonem ohně. Trochu nebezpečná hračka, ale Gadrimkai se zaručil, že ji bude mít pod kontrolou a ne naopak. Dobrodruzi vedení nyní dost agresivním a jaksi doutnajícím Gadrimkaiem pronásledovali přeživší barbary do jejich vesnice. Po malé lsti, troše magie a pár vědrech krve nezůstal ve vesnici živý hobgoblin ni skřet. Mimo jiné dobrodruzi nalezli mezi obětinami skřetích bohů i deník mistra Lazara. Copak ta napůl mystická postava byla i tady daleko na severu? A pokud tu Havran nebyl, jak se sem dostal jeho deník? Několik svazků naškrábaného písma, občas i s ilustracemi v tlustých, kožených deskách. Pravý význam tohoto nálezu se však družina měla dozvědět až mnohem později. Dobrodruzi nakonec sešli z hor do nížin, které sice byly pod sněhem, nehrozilo tam ale už, že se člověk ráno probudí pod tunou sněhu nebo změněný v kus ledu. Kouř z ohnišť už z dálky družinu přilákal do malé osady Shifterů, postavené na břehu malého, průzračného a ledového jezírka. Na vrcholu nad osadou se tyčila pevnost ohrazená palisádou. Nad největší hlavní síní vlál prapor Ledové Paní – Havraní Královny. Brzy se ukázalo, že do této vesnice před půl rokem dorazil i Tharinger a jeho dva Bowmanovi vlci: Florence Ambrosie a Ryceo. Ryceo se tak znovu setkal s Florencií. Avanger Brux si připadal jako doma, mezi svou rasou a ve spojení s bohyní, které sloužil. Baraks si okamžitě i skrz přísné zákazy oblíbil několik adeptek chrámu (vedl Martin).
– Pod křídly Taringera: Do vesnice shifterů tryskem dorazil jeden ze sloužících havraní královny a ihned ze sebe sypal, že se děje něco špatného, že jejich vůdce měl vidění, ve kterém se blíží temnota k zřídlu a chce jej pohltit. Těsně po tomto oznámení první shifteři volali, že na kraji lesa se objevují nějaké stíny. Nebylo moc času nějak taktizovat, rychle byli do hradiště poslání všichni neschopni k boji a k nim Floo jako ochránce, i když té se moc od Ricea nechtělo. Taktak stihli odejít, když se první vlna nepřátel přiblížila na dostřel. Co to však bylo? Dehtovití tvorové, tvoření temnou převalující se hmotou, kteří měli humanoidní tvary, ovšem některým z rukou vyrůstali černé čepele, jiným podivné luky a mezi nimi se pohybovali i skutečně obrovští tvorové, kteří kolem sebe máchaly černýma rukama. Nebylo času nazbyt, Durn na sebe stáhl jedno ze dvou velkých monster, Gadrimkai druhé a zbytek skupiny se se shiftery snažil snížit počet nepřátel jejich velikosti. Aby toho nebylo málo, část těchto tvorů, pod vedením neznámého jezdce na netopýrovi, zaútočil na hradiště, které bránili sluhové Havraní královny. Černí tvorové kosili shiftery jako obilí a v hradišti také řádili jak zběsilí, ovšem ve vesnici se nám je dařilo porážet, až se dali na útěk, v tu chvíli se objevil jezdec z hradiště oznamující, že hradiště skoro padlo, že potřebují posili a tak jsme se vrhli do kopce k bráně. Gadrimkai byl chycen do spárů netopýra a odnesen vysoko do vzduchu, ale díky svým schopnostem se dostal až za jezdce a oba dva dostal „bezpečně“ na zem. Mezitím Durn, Bruks, Riceo a Baraks prosekávali nepřátele v bráně a nakonec je porazili. Mnoho shifterů padlo, mnoho strážců chrámu taktéž, ale skupinka dobrodruhů přežila a dokonce Gadrimkai dotáhl vzpouzejícího se vůdce. Ten mezi nadávkami pověděl, že přišli zničit chlupatý čenich a modrého šupinatého, což by odpovídalo Floo a Taringerovi, ale než stihl cokoliv víc říct, rozzuřený Gadrimkai mu utrhl hlavu a v ráži to samé slíbil Floo, pokud ji tu po setmění uvidí, neb to ona sem přivolala to nebezpečí. Floo se snažila najít oporu u někoho z okolostojících, ale těžko by ji někdo podpořil, když Gadrimkai byl v takové náladě a tak s brekem utekla do vesnice pro své věci. Toho dne bylo mnoho práce s raněnými a mrtvými a tak si nikdo ani nevšiml zmizení Ricea, který se vydal s Floo pryč do divočiny. Gadrimkai zatím zkoumal jezírko ve kterém zmizel Taringer a dveře do jiného světa v něm ukryté. Zjistil, že je může otevřít, ale bude je muset udržovat, takže na záchranu Taringera budeme muset bez něj. Zbylý tři ihned souhlasili, že i přes jeho absenci se vydají do druhého světa a s ránem tak učinili (vedl Martin).
– Po stopách zimy: Druhý svět vypadal velmi podobně, jako ten ze kterého pocházíme, jen je trochu do modra a některé přírodní útvary jsou posunuty. Na tomto místě taky byla zima. Ovšem po Taringerovi ani stopy a tak jsme se pustili do kopce, kde v našem světe stojí hradiště, tady však byla jen mohyla, ale hlavní byl rozhled. Bruks sebral cestou nějaký kamínek a z vršku mohyly kolečko spletené z pírek. Durn se snažil rozpoznat v proudech světa, kde by mohl být modrý a Baraks, ten si dělal poznámky pro svou novou báseň. Nakonec jelikož nikde nebyli žádné vhodné stopy, jsme se vydali po těch nejzvláštnějších tříprstých stopách, které vedli k lesu, nic lepšího nás v tuto chvíli nenapadlo. A udělali jsme dobře. Na kraji lesa jsme potkali muže ve vlčích kožešinách, ten se zdál hodně podezřívaví, ale nakonec nás k Taringerovi dovedl. Ten sedíc na kameni nad malým potůčkem s kořistí v podobě sněžného pštrosa zrovna odpočíval. No nevypadalo to, že by byl nějak v nebezpečí, spíš naopak, vše proti Taringerovi se zdálo ve větším nebezpečí. V krátkosti jsme mu vylíčili o nájezdu na vesnici, o tom, že jdou po něm a o Floo. Taringer nám naopak vypověděl, že je tu teprve pár dní (v našem světě to byl však půlrok) a že zde má poslání zahnat zimu zpět, aby zachránil i původní svět před drtivou zimou. Dále vypověděl, že spolupracuje se čtyřmi duchy zdejšího kraje, duchem vlka, lišky, medvědice a jelena a že bychom mu mohli trochu pomoci, aby se to zvládlo rychleji, neb musí na každého ducha dohlížet a na víc místech najednou přece jen být neumí (většinou). Nu což, když už jsme tu byli, tak proč ne. Baraks šel spolupracovat s liškou, která měla podobně jako on hodně mluvnou náladu a raději by si celý den povídala, než cokoliv jiného. Naštěstí Barakse tlačila povinnost a tak i přes velikou chuť se posadit a debatovat o tomto neznámém světě se vydali pracovat. Nejprve přesvědčit ducha řeky, aby přestal v podpoře zimy a pak v hledání dalších malých pomocných duchů. Durn se připojil k medvědici a po dobrém a vydatném obědě se pustili do poznávání slabých a silných stránek, které by v boji mohli využít a také uvařili vynikající posilující nápoj zvaný „Medovina paní medvědice“. Bruks s jelenem šli po stopách malých zřídel a zkoušeli odmotávat chapadla zimy, ale místo toho zjistili, že zdrojem tohoto jsou vejce avatara zimy. Taringer a vlk stopovali toho tvora, našli místo jeho posledního noclehu a konečně zjistili, proč jim tak dlouho unikal, on to byl totiž sněžný červ, proto nebylo možné nalézt jeho stopy na povrchu. Taringer se vydal tedy tunelem, červovi po stopě. Ovšem stopa skončila slepě a tak než aby se vracel to vzal rovnou nahoru a rovnou se vyhrabal vedle Brukse, který právě držel vejce. Taringerovi hned došlo, co se tu děje, přece jen s takovými tvory měl své zkušenosti a tak naznačil rozbíjení vejce. Okamžitě se přes nás přehnala sprška sněhu. Bruks nelenil a sedl na nejbližší zvíře (kupodivu jelena) a rozjel se sehnat ostatní. Baraks s liškou pak běželi lesem, Durn a medvědice táhli sáně s lektvarem a Bruks se vracel na jelenovi zapojit do bitvy se spodobněním zimy. No, popravdě, zas tak těžký boj to nebyl, když si vezmeme, že Taringer jedním sekem skoro toho červa rozpůlil. Když to Baraks viděl, tak usoudil, že raději něco zanotuje, neb ho není třeba. Durn s medvědicí ve veselém rozmaru dotlačili sáně až tak, aby je mohli červovi hodit do chřtánu, což se červovi vůbec nelíbilo a Bruks, no ten si chtěl taky říznout. Liška mezitím zničila ústupovou cestu červovi, jelen rušil jeho magii a vlk se svou smečkou se snažili odlákávat jeho pozornost. Ale nic nemuselo být na dlouho, pár seků a červ na Taringerově straně vypadal jako pěkně rozkrájený meloun. Tím souboj hodně rychle skončil. Pak už jen zbýval návrat do naší roviny, kde už viditelně začal tát sníh a Taringer pokračoval svou cestou za Floo a pak vyplnit věštbu do Města světla. Zbytek skupiny se zatím dovybavil ve vesnici a vydal se na jih za dalším dobrodružstvím a najít toho černého čaroděje, kterému něco málo dluží, takovou malou pomstu (vedl Martin).
Nejnovější komentáře