Kniha 3: Pláně půlčíků

– Město půlčíků: Když přirazí k molu loď je to tím větší poprask, čím ta loď vypadá exotičtěji, ale když nedaleko mola zakotví maják, no to už je taková trochu nevšední podívaná. A tak se stalo, že pod vedením Baltana jeho horda zakotvila a jen vybraných několik jedinců smělo na pobřeží mezi nimi samozřejmě Baltan, Korgoth, Erdy, gnóm a Fux. Po zakotvení na ně většina obyvatel nechápavě koukala, dokud si nevzpomněli, že mají nějakou svoji důležitou práci a že zírání často vede k úbytku zubů. Baltan okamžitě rozjel svůj plán, Korgotha s Erdym poslal na výzvědy do hostince a on a zbytek se vydali hledat dům mořské hordy. Za pomoci prstenu poměrně rychle zjistil, kde mají své sídlo a po chvíli čekání byl uveden k tomu nejvyššímu, který tuto hordu zde zastupoval. Zde se dozvěděl o městě poměrně hodně věcí a něco málo i o jihu, kde se formovala neznámá síla, která dotírá na území hord. Přesně tu informaci Baltan chtěl, stejně jako druhou neméně významnou o vojenském vůdci hord. Tedy, pokud na hranice známého světa tlačí zlo, může se jeden půlčík stát vojenským vůdcem hor, pokud je zvolen na sněmu třinácti rody a Tengrim požehnaný, pak povede půlčické hordy pod jedním praporem zničit toto zlo a po zničení této hrozby jeho povinnost končí. Baltan byl Tengrim požehnaný a vůdce jedné hordy, ve městě jich sídlilo dalších pět, i když ty Baltanovi jako hordy nepřipadli, spíše jako jejich usedlí, líní, příbuzní, ale každý hlas by se hodil. Přece jen, pak by chybělo jen sedm dalších hlasů a to se shání lépe než dvanáct. Ve městě byly tedy tyto hordy: Mořská, Vojenská, Lovecká, Kuchařská a Kartografická a zbytek volných půlčíků bez příslušnosti. Mořskou si získal okamžitě prstenem, který mu věnoval význačný člen hordy. Poté navštívil Tengriho chrám, kde se pomodlil a vydal se poradit se zbytkem družiny.

– Korgotova slabá chvilka: Mezitím se Korgoth a Erdy usadili v jedné hospůdce, kde pomalu srkaly zdejší nápoje a naslouchali okolnímu dění. Vzhledem k tomu, že nebyli místní, se většina okolí od nich krapet odtahovala, ale ne zas tolik, aby nezaslechli, že na jihu jsou nějaké nepokoje, že některé hordy opouští své zaběhnuté trasy a tlačí se blíž a blíž na ty na severu, což vede k dalším nepokojům mezi nimi. Když tak poslouchali, Korgotha potěšilo, když do hospody vstoupil barbar jako on, ten se rozhlédl a rovnou si to namířil za Korgothem. Okamžitě se zeptal, zda je to Korgoth a když svoji totožnost Korgoth potvrdil, barbar vytasil meč a vrhl se na něj. To už Korgotha tolik nepotěšilo, zvlášť když Baltan výslovně řekl, ať nedělají ve městě problémy. Korgoth zareagoval rychle a také tasil, po pár úderech se oba dostali tělo na tělo a najednou skončili oba na ulici, když proletěli ve vzájemném boji stěnou ze slámy a hlíny. Na otevřeném prostranství si Korgoth vcelku dobře získal převahu a druhému barbarovi utl hlavu. Samozřejmě zrovna v téhle chvíli se do zorného pole dostal Baltan, který když tohle viděl byl velmi naštvaný a taky to dal patřičně Korgothovi i Erdymu najevo. Erdyho sepral, že měl jako ten chytřejší dávat na Korgotha pozor a Korgotha zase sepral za to, že ani nedokáže splnit jednoduchý příkaz vůdce hordy, že on je vůdce a oni členové a tak právě pohanil celou hordu. Na to okamžitě všechny nahnal na maják. Gnóm mezitím sebral tornu mrtvému barbarovi.

– Hádka o hordě: Na majáku ale teprve Baltan vybuchl. Znovu zopakoval to, že on je vůdce a když vstoupili do hordy, tak musí poslouchat jeho, alespoň, když je kolem kdokoliv jiný, jak by vypadal, kdyby mu to provedli na očích nějakého vysokého představeného hordy a sami vědí moc dobře, co plánuje a sebemenší zaváhání, nebo stín pochybnosti v něj by mohli vést k prohře na sněmu. Korgoth se snažil do všeho vnést trochu světla, ale Baltan ho neposlouchal a ani téměř nepustil ke slovu. Svým dlouhým proslovem jim připomínal o čem je horda, o čem je být členem hordy, jaký to má význam a vliv a že by Korgotha měl potrestat jak jen to jde, aby dokázal svou nadřazenost ostatním a ne, že je měkký. Až nyní si však Baltan uvědomil některé nedostatky, které horda měla, kterých si na majáku nemohl všimnout, když byli izolovaní a závislí jeden na druhém. A tak o tom šel rozjímat. Gnóm večer, když procházel barbarovi věci, které většinou byli k ničemu, objevil i seznam jmen, která byla všechna přeškrtaná až na jedno a tím byl Korgoth. Takže ho někdo poslal, ale víc se již nedalo zjistit, bohužel.

– Prvních pět hlasů: První hlas již byl získán, ale na kterou skupinu se obrátit nyní? Zkusili vojenskou, zde jim řekl velitel, že je klidně podpoří, ale musí porazit na koni jejich bojovníka. Baltan souhlasil a do boje vyslal Korgotha. Ten se vydrápal na půjčeného koně a jen tak tak se na něm držel, když se proti němu rozjel nepřítel, měl co dělat, aby pozvedl svou zbraň. Jakousi nepochopitelnou náhodou protivníka zasáhl a ještě k tomu tak nešťastně, že ho doslova vyrazil ze sedla. Je vidět, že Tengriho požehnání působí, neb jinak to vysvětlit nešlo. I okolo stojící vojáci nechápavě zírali, ale velitel co slíbil, tak i prý dodrží. Baltan ho požádal, aby informoval i ostatní vůdce hord, že se k nim zastaví a zároveň požádal o několik vojáků, jako reprezentanty hordy, která ho podpoří, na jeho cestě za dalšími kmeny mimo město. Tato pomoc mu také byla přislíbena. Další z hord co navštívili byli lovci, ti už se doslechli o tom co hodlá udělat a podporu mu přislíbili pod podmínkou, že lovci, které s ním do planin pošlou za něj zaručí po návratu. Kartografové zase byli celí nadšení, že si budou moci zpřesnit mapy a tak ani neváhali a kuchaři, no ti nechtěli sice nikoho dát jako doprovod, ale nakonec svolili a dali zásoby i na další pouť na jih. Baltan si vyžádal dostatek zásob na cestu až hluboko na jih, aby zjistil, co se na hranicích vlastně opravdu děje. Den jednání rychle uběhl a unavený Baltan a jeho horda se vrátili na maják, zbývalo rozmyslet, kdo na majáku zůstane, kdo pojede na jih, a hlavně, co na jihu.  

– Cesta po planinách: Když vše naplánovali, poslali několik poslů ke klanům že následující den ráno se vyráží, tak ať jsou připraveni u brány jižní. A tak se i stalo. S ranními paprsky vyjela z brány poměrně velká skupina jezdců, kteří podle kartografů zamířili k místu nejbližší hordy. A tak cik cak započali objíždět hordy. Vždy proběhlo uvítání ve stanech, nějaké pohoštění, pak debata, ústupky, nátlak, domlouvání až nakonec došlo k nějaké shodě. Dobrodruhové si cestou dělali z půlčíků srandu, že je uvítají pískem, nabídnou písek s pískem a na noc lůžko z měkčeného písku, ale aspoň jim cesta utíkala a Baltan získával větší a větší podporu. Jeden z klanů se však lišil, už na první pohled v jejich nynějším stanovém sídle bylo málo mužů a když se dozvěděli co se děje, moc na radosti jim to nedalo. Za nedalekým kopcem lovci sehnali dohromady velké stádo zubrů, ovšem ti byli nemrtví a v poslední době otravovali svojí přítomností celý kraj. Voda kterou pili byla otrávená, země po které chodili zničená a tak je nahnaly do údolí a snažili se je zničit. Ale byl to těžký oříšek, vždy jednoho strhnout, odtáhnout od skupiny a pak rozsekat. To museli dobrodruhové vidět a tak se vydali i s doprovodem to celé shlédnout. Stádo v údolí mělo několik set hlav a půlčíků něco kolem padesáti a už teď byli dalece znavení a tak Baltan navrhl, že když jim pomůže, tak že ho podpoří na sněmu. Vůdce hordy samozřejmě rád souhlasil, každá ruka dobrá, ale Baltan měl trochu jiný plán. S pomocí všech magicky nadaných jedinců vytvořil kolem stáda velký magický obrazec, mezitím celé stádo do něj natlačili půlčíci na koních za podpory Korgotha a Erdiho. S prvními paprsky pak začal velký rituál působit. Kolem stáda se rozhořel ohnivý kruh zapálený paprsky Tengriho a jen půlčíky a dobrodruhy nepálil a tak mohli daleko rychleji a intenzivněji ničit stádo. DO toho Baltan ještě využíval svou magii, aby ten proces co nejvíce urychlil. V jednu chvíli se Korgoth střetl s alfa býkem a v souboji s ním ztratil svou zbraň (nebo spíš, když býk odběhl, tak v něm vězela). Půlčící se činili, trpaslík i barbar s nimi. Gnóm však neměl moc co dělat, přece jen se nenechá ušlapat a tak si všiml postavy zahalené v černém na protějším kopci. Nenápadně se k ní vydal. Postava se zdála být plně zaujatá děním v údolí a tak se gnom dostal až skoro k ní, postava stále nereagovala, že by to byl někdo, kdo ovládá ta nemrtvá zvířata? Rozhlédl se, ale nikde kolem sebe neviděl další osobu, natožpak někoho, kdo by tu byl s tou postavou a třeba ho hlídal. Tak raději poslal svého pavouka to prozkoumat, ale postava v kápi se ani tak nepohnula atak gnóm šel na jistotu, nechal pavouka zaútočit na toho tvora. Jakmile se ho dotkl, kápě spadla na zem a pod ní nic, jak by pavouk vypustil vzduch z balonu. Zubří stádo však stále běhalo sem a tam a snažilo se uniknout. Tak se raději gnom vrátil zpět a pověděl vše Baltanovi. Baltan vypadal zamyšleně, přemýšlel s čím to mají co dočinění tentokrát. Nakonec se stádo podařilo odstranit a půlčíci už věděli co dál, všechno tohle museli rychle spálit, aby se nákaza nevpila více do země. Baltan získal další hlas a další den ráno se vydali na cestu dál.

– Jižní hranice: Již měli více než dostatek hlasů a tak se Baltan rozhodl, že zavítají do menšího městečka, které podle mapy bylo nedaleko, tam snad získají lepší zprávy o tom co se děje dál. Když tam dorazili, tak zjistili, že je to opevněný solný důl a celá skupinka i s doprovodem by zaplnila město poměrně dost, tak je nechali venku a jen dobrodruhové zamířili za brány. Ve městě panoval čilí ruch a k tomu tu bylo daleko víc vojáku a hlídek než kdekoliv jinde. Důvod byl jednoduchý, jen několik dní na jih je armáda půlčíků a ta jako jediná brání před vpádem hord orků a podobné havěti, ale ne každého orka dovedou chytit, někdy nějaký proklouzne a pak by jim tu mohl dělat problémy. Baltan se začal víc vyptávat na ležení, ale nic moc se nedozvěděl, jen že je opravdu velké a je tam hodně příslušníků hord, které právě orkové zničili a že je vede půlčík. To Baltanovi nasadilo rozmrzelý výraz, zatím tu nebyl ani jeden jediný konkurent a nebo jen náznak a najednou jiný půlčík a s velkou armádou, to bude muset vymyslet. Tak doplnili zásoby a vyrazili.

– Vojenské ležení: Opravdu cesta na koních zabrala několik dnů, než dorazili k táboru a Baltana překvapilo znovu, jak něco tak velkého může být utajeno před severem. Celou jejich skupinku spolklo ležení, jako by to byla jen kapka v moři. Hlídky je sice zastavili, ale když vyrozuměli, kam Baltan míří a co chce, tak ho i s jeho skupinou dovedli k hlavnímu stanu. Chvíli musel Baltan vyčkat, neb uvnitř probíhala porada a to Baltanovi na dobré náladě moc nepřidalo, když skončila, byli uvedeni dovnitř a uviděli zdejšího mladého půlčického velitele. krom něj tu bylo ještě pár dalších osob ale ty se zdáli nepodstatné. Když chvíli pak debatovali s velitelem, který veškerou nadřazenost někde ztratil, tak našli s Baltanem podobné zájmy, sjednocení půlčíků je velmi vítaná věc, aby se hrozba na jihu porazila, neb  s tím co má k dispozici, můžou jen odolávat, do města posílal několik poslů a zpráv, ale ani odpověď a ani posel již nedorazili. Takže tu válčí s tím co má, snaží se překvapovat orky a sem tam jim něco vyfouknout a pěkně je děsit, aby neměli odvahu se vydat dál. Ale problémem je, že je někdo vede, někdo, koho se mu zatím nepovedlo vypátrat. Na sněm nemůže, ale může tam vyslat menší skupinku, aby ho zastupovala jeho jménem. Ale jestli se chtějí podívat dál na jih, nebude jim bránit, ale pokud chtějí, tak ať si odpočinou a on zatím něco naplánuje, podle zpráv a uvidí se, třeba najdou i společnou řeč dál.

– Lehká mise: Tak je to tady, dneska vyrážíme na zadanou misi. Mělo by to být lehké, na jihu pár dní, bylo vidět potulující se skupinku orků, Najdeme je, napadneme, rozdrtíme, zjistíme, zda mají něco důležitého a vrátíme se. Na tuhle misi nejdeme sami, ale jsme součástí větší skupiny půlčíků, takže by to neměl být vůbec žádný problém, je mezi nimi i pár lovců, co zná zdejší kraj, tak se to zdá opravdu jednoduché, jako by se nás velitel spíš chtěl zbavit, než, že by nás zkoušel. První den je cesta poklidná a rychle ubíhá, stopaři nás vedou téměř přímo, sem tam se potkají s jiným půlčíkem, zjistí nové zprávy a razíme dál. Na noc jsme se usídlili v nějaké rozvalené věži, oheň jsme taky mohli rozdělat v krytém místě a spánek byl odpočinkem. Druhý den jsme se k orkům přiblížili, po odpoledni se jeden z stopařů vrátil se zprávou, že jsou nedaleko u jedné vypálené vesničky a zdá se, že tam něco hledají. Postupně jsme se přiblížili a z poza malého kopečku pozorovali. Skupinka orků, ne moc početná, ani pořádné zbraně neměli. To Korgot nevydržel a se svým „Tohle skončí v krvi!!“ vyrazil jim v ústrety, půlčící o pár tepů srdce vyrazili za ním, aby se nenechali zahanbit někým jako je on.  Zbytek družinky zůstal ještě chvíli postávat. Korgot už byl skoro u prvních orků, když tu se země rozevřela a ven vyskákalo několik hadům podobných tvorů s rukama opatřenými pařáty a vrhly se na překvapeného Korgota, nu asi tak překvapen nebyl, neb jednoho smetl rovnou v běhu a dal se s nimi do boje. Vystrašení orkové se stáhly do rozvalin jednoho domku, nám z dohledu. I z dalších děr vyskakovali tito podivní tvorové, a vlnu půlčíků roztříštili,. Do souboje se přidal i náš trpaslík, přece jen v něm válečnické krve je dosti. Oproti tomu gnom a Baltan sešli jen do poloviny vzdálenosti a pozorovaly a hodnotili. Po chvíli takového přetahování a válčení, kdy Korgot i lizardi utrpěli zranění gnom poslal svého společníka prozkoumat, domy a hledat orky, kteří se poněkud vytratili, ale jejich útek nebyl nikde viditelný, což bylo podivné. Zvláště, když sem došli po povrchu, tak tu někde musí být. Mezitím si válečníci stihli vyměnit dalších několik úderů a Baltan svým hlasem začal korigovat půlčíky. Pavouček došel až k domku, nikdo si ho nevšiml, nakoukl za roh a vidí orky lopotit se v nějaké díře, jako by spěchali a něco hledali. Když o tom informoval gnoma, ten obloukem započal obcházet bojiště, aby viděl více, přece jen, on má nějaké zkušenosti se vším. Korgot a trpaslík zatím stojí na nohách, trpaslík jen s malým škrábnutím, ale Korgot je na tom hůře, leží na zemi a uhýbá jednomu z lizardů, na sobě víc a víc hlubokých šrámů, ale to je přece jen jeho obvyklý styl boje a tak to pro něj zas tak špatně zatím nevypadá. Baltanovi se korigování hordy daří a postupně začínají lizardy zvládat a zdá se, že vítězství je jasné, i když asi ještě pár šrámů padne i na půlčíky a Korgota. Gnom už obešel domek a bojiště a vidí, jak jsou stále zabraní do práce, pavouček mezitím zvládl pár orků odstranit, ale zdá se, že většina dále spěchá, jakoby ani jiná možnost pro ně nebyla. Gnéom se přiblíží o krapet blíž a ak ještě o kousek až stojí za orky, jednoho odstraní a trochu chaos rozšíří a vidí, v jámě několik trubic vedoucí pod domem a mezi nimi ampulku, z obou stran zatavenou, co jemně září. Zdá se, že to orci dávali dohromady a teď už jsou hotoví, otáčí se, a gnom mizí za rohem jen na chvíli, dostatečnou, aby ho orkové neviděli a jeho pavouček, zrovna probíhá pod něčí halenou a zakusuje se svými zoubky do další oběti. Zmatení orkové nepřemýšlí a snaží se dát na útěk, to gnomovi poskytne čas tu záhadnou věc prozkoumat. Zdá se, že jaksi odpočítá, ale do čeho, ale když orkové tak utíkají, asi to nebude nic dobrého. a jediná věc, co lze vyndat se zdá ten váleček světelný, chvíli se rozmýšlí. A zatím Korgot, dalších pár ran dostal, válí se s jedním lizardem po zemí a oba dva se snaží postavit a zároveň toho druhého na zemi udržet. Gnom se rozhodl, váleček tahá a pak se ozval podivný zvuk a země se zvedla. Gnom letí v kotrmelcích do dáli, trpaslík klouže ve zbroji opodál. Obrovský výbuch smetl celý dům i zem kolem něj.

– Baltan odchází: Tlaková vlna výbuchu zasáhla Korgota plnou silou, tlak vzduchu, kousky sutin a orků nemilosrdně barbarem smýkly a odhodili několik desítek metrů daleko. Tvrdě dopadl do malého důlku, nebo ten důlek snad udělal?  Jeho zbroj jev cárech a i on celý není na tom o moc lépe než jeho zbroj. Baltan se k němu dostává první a to co vidí, ho plní obavami, tohle ani Korgot nemůže přežít, nehledě na cestu do tábora, tu by nepřežil i kdyby ho sebelíp obvázali, dýchá jen mělce, šrapnely hluboko v těle. Prohlíží zranění,zda to jen tak vážně nevypadá, ale ne Korgot dýchá už spíš jen přerývavě, musí se rozhodnout. Zadívá se k obloze, přímo do slunce a dostává šílený nápad, ale snad. Slunce je život, slunce je božský oř, on je služebník jeho. Oheň je jeho služebníkem, oheň je život. Podepře Korgotovo umírající tělo a pouští se do vzývání a modlení, jeho magická aura houstne, halí je jako plášť, jemný oheň proudí po Baltanově tváří, vlasech, rukou, až dotkne se Korgotova těla, avšak jakoby ty plamínky něco z Korgota hasilo, něco, co se zdá bezedné.  Ne Korgote, ještě není tvůj čas, šeptá si Baltan pro sebe, jsi člen hordy a horda je s tebou, jsi členem mé hordy a já jsem tu s tebou a Tengri také, nenechám tě jen tak jít. Ještě hordu musíš podpořit. Však to nestačí. Plameny života, jakoby Korgota míjeli. A tak pokračuje nevědomky Baltan v zaklínání. Já jsem horda, ty jsi její součástí, ty jsi mou součástí, ty jsi já. Plameny zesilují barví se doruda a jakoby pronikli ke Korgotovi, pomalu se přelévají do něj a rány se mu hojí, zacelují, nové i staré, všechny jizvy mizí. nakonec Korgot začne dýchat pevněji, zdá se že přežije, avšak Baltan je vyčerpán, to co oživilo Korgota je z něj, smýšené s Tengriho silou.

Baltan opatrně pokládá Korgota, plameny uhasly, vstal a vysílením málem upadl. Korgot otvírá oči a Baltanmu jen povídá: „Odcházím, nechoďte za mnou.“ A pomalu se otáčí k odchodu, pak jako by si  vzpomněl sahá do kapsy a dává Korgotovi černý kámen.  „Dej ho gnomovi“, to byla jeho poslední slova než odešel do planin. Po chvíli se Korgot zvedá a blíží ke skupince půlčíků a dobrodruhů, malátně k nim dojde. Okamžitě se ptají, kde je Baltan. Korgot odpovídá, že odešel, Kam ptá se Fux.  Támhle do planin ukazuje barbar. Fux se na víc neptá, se standartou běží tím směrem a nezastavuje se. Nemáme za ním jít, ještě prohodí Korgot, než jde hledat svou zbraň po okolí. Zbytek se dívá za mizejícím Fuxem, pak se chvíli dohadují zda ho přece jen nejít hledat, vždyť je to člen naší družiny a ten, který nám ukazoval směr. Ale nakonec vyslyšíme jeho přání. Víme, že si nás najde, když bude potřebovat a čeká nás ještě cesta zpět do tábora. Korgot se vrací se zbraní, zbytek zbroje někde nechal ležet. Zranění půlčíci jsou ošetření a mrtvý, mrtvím už jen hrob zbývá přichystat.  Gnom ještě przkoumal ruiny a jediné co našel byly malé přesýpací hodiny.

– Návrat do tábora: Cesta zpět probíhala v tichosti, půlčíci se starali o své zraněné a truchlili za mrtvé. Vždyť to měla být jednoduchá a rychlá akce, nic těžkého, ale to co se stalo nikdo nečekal. My jsme přemýšleli co Baltana vedlo k takovému odchodu, zničeho nic. Jen Korgot věděl víc, ale i on byl podivně tichý. Gnom zkoumal část cesty hodiny, co zbyly  po výbuchu, kdykoliv byla chvíle času, otevíral násypku, zkoumal prach, otáčel je, byla to součást toho mechanismu, nebo proto tam byla vyslána skupinka nepřátel? Ať tak či tak, stálo je to mnoho sil, vlastně i nás. V takových myšlenkách jsme se vrátili zpět do ležení. Ihned jsme byli dovedeni za velitelem. Který jen nás přehlédl očima a hned se ptal, co se stalo, že to nevypadá jako úspěšná mise. Kupodivu Korgot se ujal slova a vysvětlil že Baltan zmizel, že by měl rozhlásit všem hlídkám, kdyby ho viděli, aby ho přivedli zpět. Že prý by mohl být chycen a nebo snad špeh. Kdo ví, co tím Korgot v té chvíli myslel, ale zapůsobilo to na velitele a hned rozdal příslušné rozkazy. Pak se ještě vyptával na to co se odehrálo, na orky, lizardy, výbuch a hlavně byl skleslý z mrtvých půlčíků, nerad někoho ztrácel. Pak jakoby si teprve teď všiml několika našich šrámů, poslal nás k léčitelům a ať si odpočineme, že dá vědět, co bude dál.

– Cesta na sever a na jih: Po namáhavém odpočinku velitel dal dohromady skupinku 30ti půlčíků, kteří vyrazí na sněm v jeho jméně a budou ho prezentovat, neb on sám nemůže vyrazit na sever, nebyl by v centru dění a mohlo by mu tu něco utéci. Dobrodruhům nabídl, že mohou zůstat zde, že by jim našel nějaký další úkol, nebo mohou jet se skupinkou na sněm, když Baltan je teď nezvěstný. Vzali jsme to s povděkem, vrátíme se na maják a oznámíme jim nemilou novinu a pak uvidíme co dál. Bez vůdce, bez toho, co nás spojovalo, alespoň budeme cestovat v bezpečí a můžeme vymyslet, který z úkolů by byl důležitější. Vyrazili jsme časně, ještě si ani mé půlky neodpočinuli od jízdy na koních a je tu další cesta, ale aspoň se nemusím trmácet po svých. První den cesty uběhl jak voda, další dobrá věc na takové skupince, nikdo na nás neutočí, dá se pořád s někým mluvit a večer nemusím držet hlídku. A dokonce i někdo uvaří. Nocujeme vždy u tří ohňů. Druhý den se nesl ve stejném duchu. Daleká cesta, stromy nikde, sluníčko svítí, sem tam zajíc a v dáli nějaké stádo, prostě pohodička, až to jednoho uspává, večer je stejný, jako by nás nechali odpočívat po ztrátě druha. Třetí den, ten byl jiný, no dobře nebyl, byl úplně stejný jako předchozí, alespoň že přišlo pár mraků, tak jsme jeli stínem. Čtvrtý den ráno se však stalo něco divného, vzbudil nás neznámí trpaslík , prý zda jsme tak odvážní nebo blázni. Jak se sem vůbec dostal a kde jsou vůbec, nojo, kde jsou vůbec všichni půlčíci, zmizeli, jen ohně jsou důkazem že tu byly, kdyby tu ty ohně nebyly, tak bych si myslel, že jsem blouznil. No dobře, cvičené oko, by viděli i poválenou trávu a podobně, ale co po mně chcete po ránu. Ostatní se také chvatně budili, trochu zmatení, no nedivím se jim, Fakt půlčíci nikde v dohledu, kam se poděli nebo co je odneslo. Ale tak popořadě. Ten trpaslík, má u sebe zvláštní zbraně, vypadá to jako dutá palice, ale jaksi nezdá se, že by nás jí chtěl máznout, protože stojí pár kroků od nás, ale stejně vypadá poněkud nebezpečně. Ale co je ještě zvláštnější, náš trpaslík ho zná, po chvíli už jaksi debatujou o čemsik, co se zdá, jako by oba znalo. Nakonec to není tak špatný ráno Korgot slíbil snídani, ale jaksi se k tomu nemá, ale z od nového příchozího se postupně dovídáme, že míří na jih, k té armádě, prý se přidat, nebo tak něco, no, tak to má pech, mi jedem na druhou stranu, jo jedem, koně nám tu zůstali, ale furt mi vrtá v hlavě, kam jeli ti ostatní, prý na jih, lovec má dobrý zrak a všichni, hmm, chvilka rozhodování, máme pokračovat, nebo se mrknout co se stalo? Třeba by to mohlo být něco důležitého a jsme jen pár dní cesty, shodujeme se, že se vrátíme. Z trávy vychází nějaká velká kočka a lísá se k lovci, to má dobrého společníka, asi si taky něco takového ochočím. Nu trpaslík koně nemá, ale naštěstí jich máme dostatek a tak můžeme rychle cestovat. Jedeme zase celý den na jih, první ze tří, cesta ubíhá, ale už pomaleji, je cítit, jakoby dusno a přitom to na déšť nevypadá, jakoby nás něco popohánělo, když se blíží konec prvního dne, tak před sebou v trávě vidíme hromadu věcí, když se přiblížíme, zjišťujeme, že jsou to věci půlčíků, jakoby tu někdo odházel vše co nepotřebuje, i sedla, i potraviny, i vodu, aby byl co nejrychlejší, co je nutilo k takovému spěchu. Pobereme nejnutnější věci jejich a ještě do tmy jedeme, abychom co nejvíce zkrátili náskok. Až je tma tak se prostě utáboříme a při střídání hlídek usínáme, odvykl jsem si na hlídku, za těch pár dní, ale zvládnu to a ráno se vyráží dál, hned jak se rozední, snídá se v sedle, není času nazbyt. Druhý den chvátáme a po poledni dorazíme k prameni, kde jsme doplňovali vodu a spali první noc, to už daleko nejsme, máme dobrý čas, doplníme vaky, nebo raději ne. U napajedla leží mrtvola koně, čerstvá, okousaná lidskými zuby, a potrhaná, ale ne spáry či drápy, to je ještě divnější. Raději rychle vyrážíme dál a ještě přidáváme. Před soumrakem to stíháme. Ale tábor se zdá v pořádku, tedy na první pohled, na druhý je vidět, že se něco stalo, neb plachty nejbližších stanů jsou posekané, a některé i zakrvácené. V ústrety nám vychází průvod vojensky oděný a chtějí ať sesedneme a jeden nás prohlíží, divné, jako by se báli nemoci. Chceme vědět, co se stalo, kde jsou půlčíci z eskorty. Po chvíli nám odpoví, půlčíci najeli do stanů a sekali co viděli, a nedali se zastavit, ani zranění jim nevadili, prostě je museli rozsekat a kusy pálí, pro jistotu. Okamžitě chceme za velitelem a někteří se podívat na mrtvoly než je spálí. Dovolí nám to, dovolí nám vše, snad si myslí, že víme něco víc, nebo náš nový společník že něco ví, bohužel,a ni oni víc neví, během večera prozkoumáme těla. Nic nám nenapoví, ani magie, ani viditelná nemoc, ať s nimi bylo cokoliv, teď jsou mrtví. A proč to zasáhlo jen je a ne nás a nebo někoho z tábora, nikdo neví, je to neznámá i kněží kteří tu slouží mši, si neví rady. Znaveni uleháme ke spánku. Konečně něco co se posteli podobá. Ráno jdeme za velitelem znovu, zda něco zjistil, lovec se na něj utrhne, že to tu vede pěkně děsně, že to musí vidět, každý kdo se v tom trochu vyzná. A jde k mapám, aby si alespoň cestu omaloval a okolí porovnal se svojí mapičkou. Korgot jen tak postává a něco mu hlodá v hlavě a gnom, ten přemýšlí ještě víc, něco mu tu nesedí, sem tam se na něco zeptá a pohrává si s hodinami přesýpacími.

– Útěk z tábora: Velitel se už s námi nechtěl bavit a vyšel ze stanu, jakmile ho ozářili paprsky slunce, zastavil se a pár vteřin si ho vychutnával na své tváři, pak se k nám otočil. jeho oči nepřirozeně modře plály, tasil zbraň a vrhl se na gnoma, Kartografové v zadní straně stanu jen nevěřícně zírali, co se to najednou stalo a lovec s nimi. Korgot ani nestihl tasit. Najednou se stalo cosi podivného, na dva tepy srdce se čas zpomalil a otočil se jeho běh jen o malou chvilku,ale i to stačilo….Velitel se už s námi nechtěl bavit a tak odchází ze stanu, gnom na něj zavolá a v tu ránu stojí u velitele a vší silou ho kopne do rozkroku. Velitel se složí k zemi. Kartografové se chtějí vrhnout na tu malou postavičku, co zranila velitele, ale Korgot pohotově zasahuje a dvě hlavy se srazí. najednou je ve stanu při plném vědomí jen naše skupinka. Rychle velitele přiváží k židli a pozorují ho, avšak ten se bolestivě stáčí a úpí. Venku se však ozývají z tábora výkřiky a ozývají se zvuky boje, něco se děje. Korgot vyhlédl ven a vidí, jak půlčíci bojují mezi sebou, sem tam zahlédne modře zářit oko, to co málem postihlo velitele, teď postihlo celý tábor.  A oni jsou v jeho středu, jen s tím co mají u sebe, koně jsou na druhé straně, potraviny kdoví kde. Co teď? Vidí jak jeden z nemocných půlčíků padl a nemoc se rozhořela u jiného. Pokud to takhle pude dál, tak nakonec zůstanou jen nemocní a všechny půlčíky utlouct, to i na Korgota je moc. Dávají dohromady rychle nový plán musí se dostat k okraji tábora, lovec nad mapami hledá nejbezpečnější úkryt, gnom obhlíží cestu, nakonec dají dohromady plán, půjdou přes stany, tam bude boje nejmíň, prořežou si cestu ke svobodě. Korgot bere velitele na rameno a vyráží, jakmile vyjdou do denního světla, velitel ztuhne a najednou sebou mlátí a snaží se dostat z pout nehledě na svá zranění. Korgot mu v tom ale zabrání svojí pěstí a tak velitel jen bezvědomě leží. Postupně se prořezávají, vyhýbají se střetům, avšak v jednom stanu to vře, a musí přes něj jít, nebo přes jiné chumly a tak rychle přeřezají provazy, co stan drží a přes zmatené bojovníky utíkají dál a dál. Nakonec po opatrném plížení se dostávají k okraji tábora, i tu jsou nějací koně, tak rychle na ně a pod lovcovým velením se dostávají do polorozbořeného domku, co by jim měl ochranu poskytnout. Rychle obhlídnou terén, ano jsou v bezpečí, aspoň prozatím. Velitel stále v bezvědomí. Gnom ho prohlíží svými znalostmi a odhaluje vnější působení, někdo na něj seslal nějaké kouzlo, nějaké na ovládnutí a zešílení, podobné jako u bizonů. Rozbaluje své věci  a míchá lektvar, co by měl osvobodit velitele ze spárů kouzla.  Lektvar je připraven, sunce zapadá a velitel se probouzí z moci kouzla ještě před podáním lektvaru. Je dezorientován, nechápe proč ho unesly, chce se vrátit zpět, ale pod vahou argumentů postupně začíná spolupracovat a dobrodruhové se konečně doví, že tímhle trpěli půlčíci  co se vrátili a že se vřítili do tábora a sekali hlava nehlava, než je udolali a těla skoro všechna spálili. Víc velitel netuší, víc asi neví. Ale gnom zkusí ještě něco jiného, lektvar poupraví, aby se navázal na zbytky kouzla a veliteli ho podá, Povedo se, z provozovatele dokázal získat informace cenné, že tu si jen zkoušel svůj experiment a že žije v Likariu, pak spojení nadobro mizí a zbývá jen velitel. Dobrodruhové přemýšlí kam dál, zda zpět k půlčíkům, ale pokud je jejich nepřítel tak mocný, tak by to bylo možná zbytečné, dál po své pomstě? Ale kam, a co je to vlastně to Likarium, zmínky by o něm mohli být ve městě trpaslíků, a když už se vědma zmýlila a přežil i jiný trpaslík z klanu, tak třeba tam někteří ještě odolávají a tak bylo rozhodnuto, z koní co zbyly nadělat potraviny a co s velitelem,,,Nakonec ho pustili a sami se vydali dál.

◄ Intemezzo 2 – Intermezzo 3 ►