Kapitola dvě: Do hlubin spánku:
Tak to bychom měli pánové, ještě nějaké drobné požadavky, co by vyspecifikovaly tělo, co systém nalezne, ne? Znovu se zeptal Ivory. Dva testovací subjekty se zahleděly do svých poznámek, chvíli se jimi probírali a pak zavrtěly hlavami. Ideální. Tak to můžeme rovnou do prvního spánku. Abychom si byly, jistí, že své tělo budete moci ovládat, tak vás pošleme ve snech do Labyrintu, prozradil Ivory, je zajímavé, že tento Labyrint dokážeme najít pomocí datacronu vždy. Z našeho pohledu je to ideální testovací prostředí, kde si vyzkoušíte, zda dané požadavky splňují to, co očekáváte. Tedy můžeme do toho?“ Dva subjekty souhlasně přikývly. Ivory byl spokojený, pošle první skupinku do Labyrintu, třeba budou úspěšnější než jejich předchůdci, jeho myšlenky se náhle ze spokojenosti přetočily do smutku, když si vzpomněl na první krůčky experimentu, kolik že to už stálo životů, John, Petr, Isak, Darin, San, …. A už si ani ty další nevybavuje, raději tyhle dva bude brát jako subjekty, než aby se přidali na konec už tak přespříliš dlouhého seznamu. Rychle tyto myšlenky zahnal a pokračoval k přítomným. „Tak tedy, pánové, převléknout, klidně si dejte ještě večerní svačinku a do rakví“, jak ironické, proběhlo Ivorimu hlavou, rakve, to označení vymyslel John, první, co zemřel. Poté vstal, a prozatím se rozloučil se subjekty, s tím, že musí ještě zkontrolovat nastavení, ještě že neví, jak málo toho víme, ale tak díky nim se toho dozvíme snad dostatek pro bezpečné používání.
O půl hodiny se všichni sešli ve spánkové místnosti, dva subjekty byly umístěny do spánkových rakví a o chvíli později již nevěděli o světě, alespoň ne o tomto. Ivory si oddechl, někdy subjekty reagovaly na podané halucinogeny nespecificky a už mu opět běžely před očima jména a tváře. Rychle je zahnal, zkontroloval přístroje a datacron, vše se zdálo v pořádku a funkční. Pokud půjde vše dobře má týden na sběr a vyhodnocení dat. Teď je to v rukou techniků a on si může na chvíli oddychnout, než se do toho pustí.
Subjekty se probudily. Když se rozhlédly, jeden byl v těle Eladrinského bojovníka, na zádech batoh s výstrojí, luk a toulec se šípy, meč, štít a pár dalších drobných zbraní, jakoby byl připraven na střet s čímkoliv, co by ho mohlo potkat. Po jeho boku stál člověk, jeho vybavení značilo, že je také připraven se postavit mnoha nebezpečím s lukem, či dvěma meči, anebo několika vrhacími sekyrami. Podívali se vzájemně prvně sami na sebe a na sebe navzájem. Neuvěřitelné, co ten stroj dokázal, nebýt toho, že věděli, že to nejsou jejich trvalá těla, tak by uvěřili, že se takhle narodily a vydali se za dobrodružstvím. Když skončili s tímto údivem, obrátili pohled k jejich cíli. Přímo před nimi stál Labyrint. Stěny z leštěného mramoru o výšce dobrých 25 metrů, které se táhly napravo i nalevo, kam až oko dohlédlo a jediný průchod přímo před nimi. Když se ohlédly za sebe tak viděli jen planinu porostlou trávou. Kdoví, za jakým účelem to tu někdo postavil a kde ve světě vůbec jsou. Ale to teď není tolik důležité, nyní je potřeba do Labyrintu proniknout a najít střed a nejlépe i datacron.
Oba se na sebe podívali a vnořili se do labyrintu, hned na jeho okraji je čekalo rozhodnutí, vpravo anebo vlevo. Nebylo co rozmýšlet, obě cesty vypadaly stejné, nijak se nelišili a tak prostě zvolili. Když vyrazili do labyrintu, tak se za nimi začal zasouvat vchod. S tím ale oba počítali, vždyť v každém druhém filmu se to stane a pak, pak po jednom všichni umřou, ale to jejich případ přece rozhodně není. V labyrintu je složité se jen tak orientovat a na každé křižovatce se rozhodovat, která cesta je ta správná a které ne, když se snažili zorientovat v jednotlivých odbočkách, tak zjistili, že z některých jde chlad a z některých takový pocit vlahé přírody. Samozřejmě příroda je lepší než chlad a tak se postupně na zdech začal objevovat mech a postupně ho přibývalo až nakonec jakoby šli údolím plném mechu a nad nimi jen modrá obloha bez mráčku. Na jednom místě z mechové stěny trčela kostra ruky, to je zaujalo, neb to byla první známka života, i když minulého, v téhle oblasti. Ruka nebo spíše kostra ruky čouhající z mechu byla již částečně rozpadená, kůstky zápěstí a prstů rozsypané v mechu na podlaze, ale ruka postupuje hloub a hloub, možná je i pod tím mechem i celé tělo, ale při letmém kontaktu s mechem pociťovali mravenčení, takové až chemické. Podle toho usoudili, že asi není nejbezpečnější do mechu sahat, pokud je masožravý, mohlo by je to stát zbytečně zranění. S touto myšlenkou dorazili do místnosti bez stropu. Celá tato místnost byla vyplněna mechem po stěnách a podlaze a celé ji vévodila socha mladé ženy s trojzubcem, která stála na skalce, ze které vytékala voda do jezírka u paty skalky. No skalka měla na výšku asi deset metrů a socha minimálně dalších pět. Takže zas tak malá nebyla, ale v porovnání s labyrintem to byl jen malý kamínek. Když začali zkoumat prostor kolem nich, člověk si uvědomil, že pod tím mechem na stěnách přece jen něco bude, na několika místech byl mech v kruhových útvarech hlouběji než jinde, vzal meč a zkusil několikrát seknout mečem do té deky, ale co čert nechtěl, meč se mu v tom houští sekl a když se ho snažil vytrhnout, vyklouzl mu z rukou a ještě hlouběji se zarazil, když ho zkusil vytáhnout, tak jako by ho něco drželo z druhé stěny a pomalu vtahovalo dovnitř, jakoby to chtělo, aby se jeho ruce přiblížili k tomu podivnému mechu a ono ho to mohlo pozřít. Raději nechal meč mečem, než aby přišel k úhoně a otočil svůj zájem k dalším dvěma východům z tohoto palouku. Z jednoho z nich měl podivný pocit něco jako, něco jako smrt, z druhého pak pocítil jen přítomnost další přírody. Mezitím eladrin zkoumal jezírko a skalku nad jezírkem, v jezírku poklidně plavalo pár rybek, které si ho nevšímali a on si nevšímal jich, ale ta socha, ta se zdála, jako by ho nespouštěla z očí. Vylézt nahoru by mohlo být nebezpečné, tak vzal jen kámen ze země a vrhl ho po soše, zda je to opravdu socha anebo uhne. Ale socha se ani nehnula a kámen se od ní odrazil do jezírka, kde polekal ryby a na hladině vytvořil několik malých vlnek, které se šířili k břehům. Jak kámen klesl na dno, najednou se dno otřáslo. Toho si eladrin všiml a přesunul svůj pohled na zvedající se dno. Najednou se z vody vynořila velká pěst z kamene a za ní druhá a pak se ven vytáhl kamenný golem na několika místech porostlý mechem (dle eladrinova odhadu tím nebezpečným). Opatrně ustoupil od okraje a připravil si luk a šíp, Tvor se mezitím dostal až na okraj jezírka a vylezl z něho, na první pohled působil humanoidním dojmem, ovšem jen na první, byl to opravdový golem. A hlavně se nezdál být pozitivně naladěný. Toho si všiml i druhý dobrodruh, který byl na druhé straně jezírka a už začal také sundávat luk. Eladrin však měl dost sebevědomí anebo se snad s takovými tvory ještě nesetkal a tak vypustil proti golemovi šíp, ten však jen neškodně sjel po jeho kamenné kůži, ale stačilo to na to, aby se golem po něm vrhl. Najednou se vše začalo odehrávat velmi rychle, oba několikrát po golemovi vystřelili, ovšem jen polámali své šípy, golem několikrát máchl rukama po eladrinovi, ale ten obratně uhýbal. Nevypadalo to pro dobrodruhy vůbec pozitivně, bylo jen otázkou času, kdy golem zasáhne a pak to zranění by mohlo být devastující. Eladrin se rozhodl, jak se golem napřahoval, využil své schopnosti a prošel vzduchem na druhou stranu jezera, jen jeden krok a byl z dosahu golema, ten ovšem nelenil a když mu zmizel jeden cíl, sebral kus kamene a vrhl ho po člověkovi, který stál u východu a těsně jen minul, ovšem úlomky kamene ho zasáhly i tak masivně. Eladrin nelenil a vybral nejbližší průchod dál. Člověk mu byl v patách a golem, nejdříve se zdálo, že je nebude pronásledovat, ale pak se zničehonic začal stáčet do kamenné koule, která se za nimi rychle vydala. Rychlost, kterou najednou golem dokázal vyvinout, byla hrůzná, takhle by mu moc dlouho utíkat nestihli, naštěstí se najednou cesta stáčela do strany a tu je napadl spásný nápad, eladrin se postavil doprostřed chodby co nejblíže ke stěně a vytáhl další šíp, člověk mezitím zaběhl za roh a pokračoval dál tak, aby kdyby se něco nepovedl, mohl žít alespoň o chvilku déle. Golem se stále nezastavoval a na to Eladrin spoléhal. V poslední chvíli se vrhl bokem a doufal, že to stihne a golem to nevybere… . Nevybral. Golem tvrdě narazil do zdi a zabořil se hluboko do mechu, jen polovina ho z toho mechu koukala a on znehybněl. Oba dobrodruzi neztrácely čas, a co nejrychleji běželi chodbou dál. Když se po chvíli ohlédli, ještě viděli golema v mechu a pak už zahnuli. Na chvíli se zastavili, aby nabrali dech a rozhlédli se, kam vůbec doběhli. Kolem nich stále mechová zeď a co víc, na několika místech ležely polámané kosti.
Mezitím se v laboratoři rozezněly poplašné sirény, oba dva spící začali vykazovat abnormální hodnoty, technici se okamžitě pustili do práce, musíme je vytáhnout dřív, než se stane to, co se stalo těm předchozím, jednou se to musí provést. Okamžitě začali přepisovat program tak rychle jak jen dokázaly, řádky jim plynuli do počítačových klávesnic rychlostí blesku a snažili se obejít jednotlivé kličky systému tak, aby vše měli podchycené a neopomněli jedinou věc, neb i malá chyba by mohla znamenat v lepším případě smrt. Zvuk na sirénách kdosi ztlumil. Po půlhodině práce měli vše hotové, izolované, nachystané, jen zmáčknout enter, avšak ještě jednou zkontrolovali ukazatele životních funkcí, které se mezitím uklidnili. Technik stál nad počítačem a podíval se na Anite, která zakroutila hlavou. Bylo rozhodnuto, ještě je tam nechají, snad je to správné rozhodnutí a nebude je to stát život, když by je mohli právě teď vytáhnout. Místo enter tedy zmáčkl escape. Siréna se vypnula a vše pokračovalo dál. Po tom hektickém okamžiku si šel s dalšími techniky dát kafé a jen jeden jediný zůstal u dozorového pultu. Ten se uvelebil u pultu v křesle a otevřel knihu Barva kouzel, nalistoval, kde zatím skončil a pokračoval v četbě.
Dobrodruhové si odpočinuli a s pohledem na nebe, které bylo stále stejné, vyrazili dál. Po chvíli a několika křižovatkách dorazili do další nekryté místnosti. Opět byla celá zarostlá a na každé straně z ní vedla chodba dál. Uprostřed místnosti stál altánek z bílého kamene, který jako jediný nebyl porostlý ani kouskem mechu. Oba dobrodruhy doslova přitahoval pohledem, zejména socha v něm, kde byla vysochána žena s poloprůsvitným rouchem, která se mile usmívala na příchozí. Tomuto chvilkovému vábení podlehli. Dorazili přímo k altánku a Eladrin ho začal obcházet. Na druhé straně zády k soše byla malá tabulka popsána zvláštními znaky. S údivem je četl v mysli. Ale to co četl, se mu vůbec nelíbilo: „Řekni mé jméno a zemřeš“. Ale nic dalšího tam nebylo. Najednou se ozval člověk z druhé strany: „Tady je něco napsáno“. Na to eladrin rychle zareagoval, ať to nečte. Člověk se zarazil, ale už nepokračoval. Raději sochu nechaly sochou a vybrali další východ, který je měl dovést do středu, čas se pomalu krátil, a oni ani samí neví, jak to je ještě daleko, nesmí ztrácet čas. Už nikdo nepřečetl to poslední jméno. Banshee. Opět prošli několik křižovatek, které byly podobné, nikde nic, co by je nějak vedlo dál, mohli jít stejně vpravo jako vlevo a pokud by chodili dokola, tak by snad ani na to nepřišli. Najednou na jedné křižovatce pocítili přece jen změnu, z druhé chodby šel teplý vzduch. Byla to změna, i když drobná, ale změna a tak se tím směrem vydali. Po chvíli už na zdech začali pociťovat větší a větší změny, neb mech začal ubývat a konečně opět viděli podklad stěn i podlahy. Nijak se nezměnil. Stále ten bílý mramor a stále tak vysoký. Ale přece jen se ještě něco dalšího změnilo. Najednou jim modré nebe zakryl strop a teplo se také stále zvětšovalo. Mířili do jeskyně. V dálce něco jemně zářilo, tak nebylo třeba rozsvěcovat pochodně, ale člověk viděl špatně a eladrinovi jeho výborný zrak právě ty drobné záblesky světla ničili. Když vešli do hlavní části jeskyně, tak v šeru uviděli, že to teplo co je tu způsobuje pomalý tok lávy, který je pokryt tenkou krustou, která se sem tam protrhne a pak ozáří jemně jeskyni mdlím světlem. Přes tenhle tok lávy však vede jen jedna cesta přes malý mostek na druhou stranu. Ani jeden z nich se nerozmýšlel, zda se náhodou nevrátit, jen přemýšleli jak se dostat dál a když skrze jeden záblesk uviděli dva východy naproti, bylo jasno. Pomalu se začali plížit k mostku. Byli si jistí, že na ně něco každou chvíli vybafne, už už byli u okraje můstku a nic. Když se na chvíli zaposlouchali, tak uslyšeli drobné šelestění křídel, ale to bylo tak vše. Pomalu se vydali přes most, beze spěchu, opatrně, nevěděli, zda je unese a navíc čím dál byli, tím více bylo na mostku podivného lepivého a možná klouzavého odpadu. Uprostřed mostku v tom odpadu ležela lidská lebka. Možná toho tam bylo víc, ale ani jeden z nich neměl chuť to zkoumat a tak opatrně lebku překročili a postupovali dál. Když byli na druhé straně, tak si oddechli a v tom to na stropě zašumělo víc. Oba dva ztuhli s pohledem upřeným ke stropu, na něm se něco pohnulo, zašelestilo ještě párkrát, viděli i pár rudých záblesků očí (rozhodně ty oči byli velká aspoň jako lidská) a pak byl opět klid. Opatrně došli na konec jeskyně a prozkoumali obě chodby, bylo jasno, když zjistili, že jedna vede nahoru, to je mohla dovést víš, aby viděli, kde vůbec jsou a kudy dál.
Nejnovější komentáře