Déšť ťukal na plastová okna a vytvářel podivný rytmus, který Ivory vnímal jen vzdáleně. Byl hluboce zanořen v myšlenkách a začten do jedné z nesčetných kronik historie jeho národu. Tiše si pro sebe předčítal, tak tiše jako by ho někdo další mohl slyšet, avšak společnost mu dělal jen zvuk tříštících se kapek a tiché vrnění klimatizace. Po chvíli v čtení ustal a udělal si do bloku pár poznámek, než se znovu ponořil do četby. Otočil ještě pár stran, zapsal si několik poznámek a pak unaveně knihu zavřel, promnul si oči a přešel k velké nástěnné mapě světa. Připíchl další z mnoha špendlíků a dané místo označil datumem a několika dalšími údaji. Pak odstoupil a spokojeně se podíval na nepřehlednou změť špendlíků, datumů a dalších informací, které by nikomu krom něj nedávali smysl, ale on byl spokojen. První krok již udělal. Teď zbývalo to těžší……………..
—————————————————————————————————————————————————————————-
Ivory seděl sklíčeně ve stanu na polním lůžku. Sklíčen, že již v nic nedoufal, už před měsícem to chtěl zabalit a hodit za hlavu 15 let svého života. Prvotní nadšení nad jeho objevem už dávno opadlo a teď zbyla jen hořkost, kterou rozdával na všechny strany. Všichni jeho přátelé se k němu obrátili zády a jen se mu smály a sponzoři už mu skoro vše vzali. Měl sen, měl důkazy, ale svět mu nepřál. A tak teď seděl v poušti Kalahary a doufal v zázrak na nalezišti Tsodilo, ale i to se jevilo jako liché, stejně jako ty místa před tím, která už mu skoro splynula do jednoho kaleidoskopu s názvy jako Butrin, Djemila, Nesebar, Ta-co, Tiya, Memfida, Matery, Chacar, Hwasun, Valletta, Cizco, Mystrans, Nemnut Dag. Ne, ještě úplně nesplynula, dokázal je všechny vyjmenovat, ale k čemu to. Výsledek je stejný, nenašel to a už ani nenajde. A jaký by to byl úspěch, bylo by to dokonalé ukázat všem, že se nemýlil a že magie existovala, jen byla zapomenuta a překryta technologií. Ale k tomu nedojde, bude zapomenut jako mnoho schopných vědců před ním, kteří věřili svému instinktu a starým, plesnivým, proradným knihám. Venku se strhl nějaký rozruch. Ale ani to ho nevytrhlo ze zoufalství, vždyť to už zažil několikrát, objevili nějaké zajímavé artefakty, ale nikdy to nebylo TO. Vždy jen kapky v moři, něco, co alespoň zaplatilo zčásti cesty, ale nic víc. Proč by to teď mělo být jiné. Proč, vždyť on je jen malá jepice, co za chvíli dojde konce a co a nic.
Do stanu vtrhla rozrušená Annite. Ivory se na ní smutně podíval, v myšlenkách stále jinde. Ona ještě stále tak nadšená, stejně jako před třemi lety, kdy se potkali na vykopávkách, tehdy se zamilovali a ona stále věřila, že najdou něco velkého, že i to malé jsou velké úspěchy. Kdyby jen věděla. Určitě by už byla dávno pryč, ale ne, ona tu pořád byla, jeho jediné slunce v černé noci. V jejím úsměvu bylo jako vždy něco kouzelného, něco, něco neuchopitelného, co ho vždy zvedlo na nohy a dalo mu sílu pokračovat. Annite něco štěbetala a přes clonu jeho myšlenek se to pomalu provrtávalo. Už pomalu rozeznával i slova. „…. tam dole, celý dóm s podivnými nápisy, rozhodně je to staré, víc než by jsme čekali a přitom, přitom tak divné, pojď Ivory, to musíš vidět.“ Ivory načerpal z jejího odhodlání trochu sil a zvedl se, že půjde s ní, ale Annite už mezitím vyběhla ven. Jak malé dítě, které objeví, že motýli jsou zajímavý. Jemně se pousmál té myšlence a vyšel do palčivého slunce. Annite stála nedaleko u výkopu, který před pár dny odhalil ústí do přírodní šachty. On byl pro, aby hledali jinde, ale jak vidno, jeho přítelkyně si postavila hlavu a slezla až na dno. Beztak tam nalezla nějaké obětiny, mince, kosti a možná keramiku. Nu udělá jí radost a podívá se na to. Nad šachtou byl postaven provizorní rumpál, který obsluhovalo několik pracovníků, Annite se již soukala do postroje, aby ji bezpečně spustili dolů a než Ivory dorazil k otvoru, už byla někde v hlubinách a o hloubce dávalo tušit jen světlo její baterky. Přemýšlel co potěšujícího jí řekne, až uvidí to bezcenné cosi, aby to znělo hezky a nezničil i její sen, ale než něco vymyslel, už byl postroj opět nahoře a tak mu nezbylo, než se do něj upevnit a pomalu se nechat spustit dolů. Na myšlenky už nebyl čas, jinak by hrozilo, že se ošklivě zraní o stěny skalnaté šachty a tak alespoň zkoumal své okolí. Stěny byly tvořeny dávno vyvřelou horninou, nějakou kombinací čediče a znělce nebo něco tomu podobného a jen tahle šachta po nich zůstala. Ne jednom výčnělku cosi zahlédl, avšak než si tam stihl pořádně posvítit baterkou, už byl o kousek níž a tak se jen mohl dohadovat, že to byl nějaký náhrdelník, ovšem i tohle stačilo, aby se v něm vzbudila stará zvědavost a jeho zasmušilost byla rázem pryč. Začal se nově kolem sebe rozhlížet a tu a tam postřehl známky, že komín byl trochu upraven a sem tam ve na výčnělcích a prohlubních leží nějaký drobný předmět. Prvně to pokládat za mince, ale pak, když kolem jedné takové mističky klesal, tak si uvědomil, že to jsou lidské zuby. Že by objevili nějaké rituální místo? Nebo místo nějaké tragédie, ale to by dole muselo být hromady kostí, podle toho množství zubů a už si svítil pod sebe a hledal náznak očekávané hromady kostí. Po zhruba 200 metrech klesání se ocitl na dně a krom pár zubů tu žádné kosti nebyly. Archeologická a vědecká povaha v něm najednou zahltila vše ostatní. Teď bylo důležité zjistit co nejvíc o tomto podivném místě a kousek od něj se usmívala Annite. Přesně věděla co s ním tohle místo udělá a jen posvítila do tmavé chodby, která odsud vedla do dáli. Ivorymu se rozšířili zorničky, neb poznal, že tahle chodba, jinak se to prostě označit nedalo, je otesaná a naprosto rovná a vchod do ní je zdoben směsicí písma, hieroglyfů, piktogramů a run, přesně jako v kronikách. Vzrušení v něm ještě narostlo, že by přece jen, že by nalezli to co hledal tak dlouho? Nedbaje vlastního bezpečí se rozběhl chodbou a Annite za ním, aby ho jistila. Ivory běžel, co mu to světlo dovolilo, pod sebou už neviděl jen otesanou podlahu, ale dlaždice, které odrážely světlo jeho baterky. Když se zastavil aby popadl dech, zjistil, že i stěny jsou obložené deskami a každá z nich je opatřena nějakou runou. Některé z nich poznával, ovšem smysl jiných mu neskutečně unikal. Mezitím ho dohnala Annite. Nyní už spolu pokračovali dále do neznáma a jakoby v odpověď před nimi vyplouvali nové a nové věci, které byly spíše neuvěřitelné a jako z dávných příběhů. Dlaždice s runami vystřídali tváře lidských rysů, ve kterých místo očí jemně zářili kameny a z úst jako by jim splýval dech. Pokud už toto bylo zvláštní, co jen je mohlo čekat vepředu. Snad jedině TO. A byla to pravda. Zničeho nic chodba končila a dál vedl jen můstek z černého kamene do středu velké jeskyně a tam, tam na podstavci ležela věc, kterou hledal Ivory už tak dlouho. krychle velká asi 20 cm která byla pokryta umně vytvořeným zdobením z kovu, který ji celou obepínal. Rohy měla skosené a jako by v ní pulzovalo fialové jemné světlo. Ano, bylo to ono, datacron, mocné magické zřídlo, které zároveň uschovávalo důležité informace k dalším takovým. Byl to klíč a zároveň dveře k budoucnosti i historii. Byl to sen i skutečnost a Ivory toho nálezu chtěl plně využít.
Nejnovější komentáře