Velká Morava:

(mladý všeuměl Tamas, budoucí vědma Sykava, znalec koní a přírody Rozhin)

Nejsem žádný Písmák a ani Pěvec balad, ale i tak bych vám chtěl vyprávět příběh, který kolem mne proplul, chytil a strhl do proudu událostí, které jsem nečekal a které mě zavedly tak daleko od domova, že by tomu nikdo nevěřil. Události, které se zdály zprvu nevinné, ale to jen zprvu. Z dítěte udělali muže a z muže, no řekněme že jsem rád, když tyto řádky píši, že jsem naživu. Snad na nic nezapomenu, ale má mysl je dlouhým putováním otupělá a některé myšlenky se mi stírají a splývají. Ani mí společníci a už přátelé si nevzpomínají na některé podrobnosti. No dost už tlachání, je třeba Vám prvně vypovědět, jak to vše začalo.

– O Tamasovi: Co o sobě povědět, asi možná něco k mým začátkům, to stojí za zmínku Joachym, kněz a léčitel, jehož žena byla porodní bába, která byla u mého zrodu. Bohužel má matka mé narození nepřežila a tak, jelikož neměl, kdo se o mne postarat se Joachym rozhodl se o mne postarat. Jeho žena bohužel po několika letech zemřela a tak jsme zůstaly jen já a Joachym v jeho svatyňce nedaleko vesnice, ale zase dosti daleko, aby jsme měli klid na rozjímání. Naučil mě mnohému. Jak rozeznat byliny, jak připravit utišující přípravek, jak se modlit k Velesovi. Naučil jsem se základy léčby těla i ducha a k tomu i něco málo, jak dav ohromit, aby věřili v božské. Má pouť započala na podzim, když si Joachym namohl kotník a z vedlejší vesnice přišla prosba o pomoc s magickou nemocí, která u nich vypukla. Joachym v tom viděl obvyklé přehánění a tak vyslal do vesnice mě. Kdo mohl tušit, že tímto začne má dlouhá cesta a ve čtrnácti letech budu muset bojovat o život, utíkat a mluvit jako starý učenec, ale to bych zatím předbíhal. Prostě Joachym vyslal mě.

– Vinné Štolky: Když jsem se blížit k této vesnici, která povolala mistra, bylo odpoledně, déšť mě smutně provázel jako nějaké prokletí a já byl rád, že jsem došel. Celý zmáčený jsem se dovláčel do vladykova sídla, ale zde probíhalo smuteční veselý za mrtvé. Nemoci podlehly tři muži z vesnice, mezi nimi i hostinský a tak, než jsem stihl cokoliv říci, byl jsem vtažen do víru děje, ale popravdě jsem se ani moc nebránil. Nejdřív jsem chtěl trochu uschnout a zjistit co se šušká. Když jsem oschnul a popřál si polévku s plackou do hlavní síně vešla dívka, tak o rok víc než já, celkem pohledná, ale dost zmáčená. Podle chování nevpadala jako místní a i oblečení měla spíše praktické, než většina dívek a žen ve vesnici. Chvíli se ptala jedné z žen na to, kolik za jídlo a kde se může vyspat, zda groš je dostatečný, nebo je to málo. To mě utvrdilo v tom, že zdejší rozhodně není. Tak jsem se kousek přiblížil, abych měl dobrý výhled. Vévoda zrovna cosi pronášel a dívka mu odpověděla, raději jsem spozornil, abych věděl o čem se hovoří. Zrovna v čas, hovořilo se o Joachymovi, že má dorazit, tak jsem se zmínil, že mistr má vážné problémy a že poslal mě. No, půlka lidi byla pobavená, druhá půlka vystrašená. V očích jim bylo číst, že si spočítali, že zemřou všichni bez mistra. DO toho se jeden stařík začal ohánět kletbou, co prý sem vložila nějaká čarodějnic. Ach jo, kdyby jen věděl, že čarodějnic není zas tolik a i zlé slovo dokáže uškodit. Nu má povídavou, tak ať se vymluví. Povídal o jedné ženě, která byla cizinkou a jeden ze sedláků si ji přivezl odjinud a byl tak okouzlen, že si ji i hned vzal. Měli spolu dítě, ovšem ten sedlák se toho již nedožil a prý to bylo jen dobře, neb ta dcerka co se narodila byla démonem. Měla příliš dlouhé ruce, krátké nohy, široká ramena a zuby, kdo to kdy viděl, aby nemluvně mělo zuby. Z vesnice ji vyhnali. Už to je přes rok a od té doby se děje jen špatné, dlouhá zima, v létě kroupy, krávy mají méně mléka, jako by je někdo uhranul a před pár měsíci zmizelo i šest prasat. Představte si to. S tím vším musela mít co dočinění, ale to není to nejhorší. Nejhorší byl ten morový jezdec, co projel vesnicí a kterého musela poslat ona a který nakazil vesnicí nemocí než odjel. Vyslali za ní kněze a dva silné muže z vesnice, ale včera se jim povedlo najít jen polomrtvého kněze v horečkách na břehu řeky. Tu ženu z výrazu ostatních, všichni obviňují, kdo ví co jim namluvil kněz. No tak snad v tom všem bude špetka pravdy a já vyhrabu něco, co by vévoda vzal jako uspokojivé vysvětlení a obyvatelům nějak pomohu. Nu ale ta dívka mě přivedla na pár zajímavých myšlenek a pak tu byl ještě jeden člověk, muž s mandlovýma očima, rozhodně nebyl odsud a lidé ho taky neměli rádi, ten by mohl pomoci, rozhodně bude mluvit víc, jak lidé z vesnice, co si schovávají špinavé prádlo, před těmi z venku. Uvidíme. Dívka se sama nabídla, že se trochu vyzná v léčení a hlavně ji zaujala čarodějka. Sama prý vyrůstala v lese s vědmou a takové záhadné věci ji fascinují. Prý se jmenuje Sykava. a tak jsme se dali trochu do debaty. Každá ruka, co pomůže se může hodit. Ale už je hluboká noc a ráno moudřejší večera. Stulil jsem se v rohu síně do přikrývky a nechal myšlenky ve snech řešit problémy za mně.

– Dlouhý den: Ráno bylo osvěžující, dívka mi vypověděla svůj sen. Sen o prokletém jezdci, co přijel na pohřební hostinu a pil s ní, až byla na mol. No možná by toho jezdce dovedla více popsat. Na to se jí musím zeptat později. Teď je plno práce. Dívka se nabídla, že půjde vyzvědět od toho muže (že by ji učaroval těmi svými rysy?) a já měl aspoň volné ruce na svoji práci. První co se muselo udělat, je mrknout na kněze. Hmm, není na tom nejlíp, horečky, zimnice, přitopený a k tomu s vyrážkou, která vypadá jak mokvající pupínky. Počkat, počkat, s tím jsem se již setkal, kde to bylo. Ženě, která se staralo o kněze jsem dal pár obecných doporučení a s hlavou hluboce v myšlenkách se vydal za dalšími nemocnými ve vesnici. Příznaky jsem celkem snadno posbíral. Bylo to velmi vysoké teploty, kašel, bolesti zad, zvracení, skvrny jako od vyrážky, které někdy i mizí, následný objev červených pupínků které se postupně zakalí a zduří. Tyhle pupínky zasychají a strašně svědí, takže někteří postižení mají až krvavé rány. Už vím, s touhle nemocí jsem se setkal jednou a Joachym to léčil častým omýváním, modlitbou a u postižených ty zaschlé pupínky odřezával a dával je zbytku rodiny do nosu. Díky tomu jsem tehdy měl horečku pár dní, ale prý už se mě tahle nemoc nikdy nedotkne. Nu ale raději nic neponechat náhodě a pořádně se umýt po styku s nemocným. Když jsem takhle procházel, viděl jsem ty dva, jak šli s prutem k řece. No nechám je, uvidím, co zjistí, každý má své metody. Abych si své tvrzení potvrdil, ještě to chtělo promluvit si se strážným co ten večer byl na bráně a popsal mi, kde jezdec zastavil ve vesnici na okamžik. zde jsem provedl pár božských modliteb, ale působení magie tu žádné nebylo. Ani na krávy v poslední době nic magicky nepůsobilo. Ještě pohled do studny, slézt až na hladinu a ujistit se, že ani odtud není možné se nakazit. Nic, žádná mrtvolka, divný zápach, podivná barva či divné květy. Tak voda bude asi v pořádku. Vylezl jsem ven a zastavil se za knězem, stále na tom není dobře, snad se ale z toho dostane. Něco málo jsem pověděl vévodově manželce, hlavně o tom, aby nemocným nechávaly stravu na prahu a aby s nimi nechodili do kontaktu nijak. Snad i to trochu pomůže. Vydal jsem se do hostince, kde jsme se potom měli sejít a jak vidno ti dva už tam posedávají a jako přátelé si povídají. Ten zvláštní muž se jménem Rozhin zatím neprojevoval žádné známky nemoci, tak snad je zdraví. Mezi řečí jsme si upřesnili, že ta čarodějnice žije nedaleko na druhém břehu řeky a že avar by byl schopný nás tam dostat. Sice se mu to nelíbilo, poslat dvě děti do spárů té čarodějnice, ale přece jen i v něm hlodalo podezření, že za to ona nemůže a tak by bylo vhodné si s ní promluvit a zjistit i z té strany co nejvíc. Loď zajistit nebyl problém, ale za vesnicí se rozprostírala mlha, tak hustá, že člověk neviděl prsty natažené ruky a tak přeplavit se přes řeku by mohl být problém. Rozhin naštěstí byl znalý lesa a podobných vychytávek a tak na jednom břehu rozdělal oheň, kvůli bezpečnosti jsme se přivázali lany mezi sebou a pak se dali do plavby. Já byl natažen co nejvíc před příď s pochodní, aby jsme aspoň trochu viděli na cestu, dívka navigovala (zdálo se, že vidí, přece jen o trochu líp, než my ostatní) a avar pracoval s vesly. Když jsme dorazili na druhý břeh, krajina byla úplně tichá, sem tam něco šplouchlo, mlha vše pokrývala kapkami a jen sem tam zapraštělo dřevo. Opatrně jsme se rozhlíželi a avar se snažil vmanévrovat loďku mezi kořeny stromů, kde by jsme ji přivázali. Už, už jsem ji chtěl přivazovat, když se na mne vrhly větve stromů a pokusili se mně zachytit. Rychle jsem po lodi uskočil dozadu, ale přece jen né dostatečně rychle. Několik větví mě zachytilo a já se z toho snažil vymotat. Avar uvázaný na laně spojeném se mnou využil své váhy a pokoušel se mne vyrvat z větví, mělo to ale jen částečný úspěch. Dívka zatím hledala, jak pomoci a aby dál viděla, stoupla si v lodi, která se hned začala kymácet. My dva jsme se stále přetahovali se stromem, který pod naší vahou praskal, až jsem mu vyklouzl do vody, člun zatím o kousek popojel, takže místo toho, abych udělal díru v loďce ji zasáhlo jen pár šplouchnutí. Z vody vyrazili však kořeny stromu a jeden silný mě zachytil. Avar měl co dělat, aby najednou udržel loďku, aby se nepřevrhla, když do ní dopadl a navíc se mně snažil vytáhnout z dosahu kořenů a držet nad vodou, abych se netopil. Nevím jak to dokázal, ale udržel mně a kořen nakonec povolil. Nějak jsme sjeli kousek po proudu a loď přivázali, ale z toho si moc nepamatuji, jen to, že jsem na břehu a beru si deku od dívky. Mokrý vrch jsem sundal a pořádně vyždímal. Avar se chvíli rozhlíží po lese a pak udává směr cesty dál, sice je mi trochu zima, ale mohlo být hůř a tak se za ním vydáváme dál. Po chvíli vidím stopy magického působení, tamhle ta bylina má jinou barvu, tamto tam ani nemá růst a ten hřib? Proč na sobě má tečky jak muchomůrka? Těchto změn je víc a víc, jak se prodíráme ostružiním k cíli. Najednou jakoby se šlahouny rozestoupily, stojíme před chaloupkou, no chaloupkou, je to spíš chatrč navršená ze všeho co se našlo, ale je to jednoznačně její obydlí. Celé to podtrhává svistot….cože svistot?…..padající sítě. Najednou se objevuje i čarodějka s holí a hned nás mlátí a nadává nám, co tu pohledáváme, že máme zmizet a podobně. Ještě že jsem pružný a ohebný, v lýkové síti je větší oko a tím se rychle protahuji, abych neschytal nějakou další ránu. Zbytku se to tolik nedaří. Rozhin se snaží apelovat na čarodějku, že ji nechceme ublížit, já na to, že jsme děti, ale až dívka prolomí hradbu čarodějky zmínkou o její dcerce. Postupně se nám daří ji zklidnit, aspoň tak, že nás nebije holí, ale zmínka o moru ji přesvědčuje, že nás nikam dál nepustí. Nu alespoň se jí můžeme vyptat. Ano, s mlékem má spojitost, prasata možná, možná ne, ale není čarodějnice, jen žena starající se o dítě a po zimně chce odejít pryč. S žádnou kletbou nemá nic společného, i když by si to lidé ve vesnici, za to co jí udělali zasloužili. Ještě se dovídáme, že její manžel zemřel přirozeně těsně před narozením. Avara to trochu ťukne jiným směrem a ptá se, kde je pohřben a zda je jeho duše v klidu. Prý určitě odpočívá v klidu na farmě. Takže to by mohla být další stopa, pokud ten jezdec nebyl jen nemocný člověk (i když aby to chytil i kůň, to začíná být podivné). Už nás vyhazuje a my v návalu dobra jí slibujeme, že o ní nepovíme a já jí ještě doporučuji, kdyby potřebovala, ať vyhledá Joachyma, že ten jí určitě pomůže.  Zbývá cesta zpět. Zdá se rychlejší, jen co ve vesnici povědět? Lhát jim? Aby to nepoznali. No uvidíme. S tmou dorážíme do vesnice. Na dotaz, jak jsme dopadli. Tak říkáme, že nás v té mlze odnesla kus voda a nám trvalo celé odpoledne dostat se zpět. Za to jsme sklidili jen posměch a tak jsme hodně padli v očích vesnice. Další ranou je, že kněz zemřel a tak je jeho ubytování i s jeho léky proti nachlazení nedostupné. Alespoň že se dá vyspat ve stáji a tak se pomalu choulíme k senu a usínáme s myšlenkami co dál.

– Farma: Ráno, těsně po rozbřesku jsme se nasoukali do svého vlhkého oblečení a co nejrychleji opustili vesnici, aby jsme se vyhnuli dalším posměškům vesničanů. Za vesnicí jsme si to zamířili na pozůstatky farmy, kde žila čarodějnice s farmářem a kde se narodilo jejich dcerka. Snad se nám povede rozmotat, co se tam stalo, či vyloučit souvislost s morovým jezdcem. Cesta byla poklidná, díky Rozhinovi jsme nezabloudili a kousek před farmou nás upozornil na dým, který zahlédl. Dali jsme na jeho opatrnost a shodli se, že nejlepší bude, aby to tam prozkoumal a pak za zvuku hrdličky (kterou nám pro jistotu předvedl) se vydal k farmě. Sykava zatím hlídala na cestě a já jsem se vydal prohlédnout nejbližší okolí, abych našel nějaké bylinky na Rozhinovi ruce. Rozhin se zatím opatrně proplížil až na pozemek farmy a zjistil, že dým vychází z ústředního stavení, to bylo provizorně opraveno, okenice a dveře nově zasazeny a střecha z velké části opravena. Na jedné zdi se sušila dančí kožka, což ukazovalo na lovce. Rozhin nenápadně obhlídl ještě okolí, ale nezdálo se, že by tu hrozilo nějaké velké nebezpečí a tak nás zavolal. My samozřejmě hluční jsme upoutaly pozornost osoby uvnitř. Lovec vyšel ven a jak nás uviděl, tak hned spustil, že to tu našel opuštěné a zničené, že si to tu opravil a je to teď jeho, ať mizíme tam odkud jsme přišli a nerušili ho. Nejprve jsme ho ubezpečil, že mu jeho dům brát nechceme a když trochu pookřál, tak jsme se ho jemně optali, zda ví o tom, komu dům patřil a co se tu stalo. Když uslyšel o čarodějnici, smrti jejího manžela, narození podivného dítěte a o morovém jezdci už tak klidný nebyl, ani nechápu proč. Mě a Sykavu pustil dovnitř, ale Rozhina, kvůli jeho vzhledu uvnitř nechtěl a tak zatím hledal možný hrob farmáře. Uvnitř to nevypadalo o moc lépe než venku, ale aspoň tu bylo ohniště, které kolem sebe šířilo trošku tepla, což mně a mému oblečení prospělo. Sykava mezitím rozmlouvala s lovcem a snažila se zjistit, zda tu něco před ním nezůstalo, něco, co by ukazovalo ke kletbě, nebo něčemu podobnému. Já si jen sem tam přisadil, ale hlavně jsem se sušil. Když už nebylo co zjistit a to jsme nezjistili nic, krom toho, že lovcovy věci jsou velmi sporé a že uctívá bůžky domácností, Sykava směnila trochu ryb za jeho zvěřinu. Ještě jsme mu řekli, že se rozhlédneme po farmě, ale ať si s námi nedělá starosti a notně nesvého lovce jsme zanechali v jeho domku. Rozhin zatím prolezl několik zničených stavení, ale nebyl o nic chytřejší. Já se Sykavou jsme se rozhodli na to jít trochu jinak. Přece jen, les se choval v přítomnosti farmářky podivně, tak by něco podobného mohlo být na hrobu jejího manžela, pokud ho tak milovala jak tvrdila. Sykava se rozhodla prozkoumat stranu, která přiléhala k řece a já druhou stranu. U řeky se nic nenašlo, ale na druhé straně jsem objevil pole, které bylo až zvláštně udržované a obhospodařované. Když to Sykava viděla došlo jí, že by tu mohl ještě být hospodaříček, skřítek, který se stará o domy a polnosti, který pomáhá i když neviděn a který by šel nalákat a třeba by nám nějak pomohl. Na naše dotazy by Sykava prý byla schopná se s ním domluvit, avšak její schopnosti se probudí až po soumraku, ale horší bude ho nalákat a tak jsme dost přemýšleli a vymysleli plán. Rozhin našel nejpevnější část stavby, kde by se dalo přespat. Sykava vytvořila vonnou mast pro přílákání druhů, ke kterým patří i hospodaříček a vymetla několik rohů, aby si ho udobřila. Já mezitím v poli vytvořil složitý obrazec, který svým základem ctí Velese a po západu slunce jsem vykonal složitý rituál, který dal Sykavě sedící v obrazci větší šanci v jednání s nadpřirozenými bytostmi, kterou rozhodně hospodaříček byl. Nyní již vše bylo jen na Sykavě. Rozhin se uvelebil ve výklenku a pomalu podřimoval. Já unaven rituálem ještě chvíli posedával v poli. Sykava se však vydala k lovcovu domku, kde předtím vytvořila vonnou esenci a teď tam snad nalákala hospodaříčka.

– Hospodaříček: Když se Sykava přiblížila ke stavení, tak se dveře otevřeli a ven vyšel lovec se všemi věcmi na zádech. Nezdál se dobře naložený, prý ať si tu děláme co chceme, ale v domě čarodějnice nebude, raději si najde něco jiného, cokoliv jiného. A s tím odešel. Já i Rozhin jsme rychle došli k Sykavě, ale ani nám nemusela nic říkat. Lovcův proslov byl slyšet snad přes celou farmu. Sykava se tedy vydala k otevřeným dveřím, ale když od nich byla pár metrů, dveře se s prásknutím zavřeli. Najednou se seběhlo až moc věcí najednou. Zevnitř chatrče zablesklo světlo a hned zase zhaslo, do toho se ozvalo děsivé kvílení, jako by někdo uvnitř někoho stahoval z kůže a ze střechy spadlo pár šindelů, které donutili Sykavu odskočit. Sykava stála jak opařená, s tak mocným tvorem se ještě nesetkala, já byl najednou dost rozklepaný, že jsem měl co dělat, abych udržel pochodeň a Rozhin taky nebyl ve své kůži. Sykava však překonala svůj strach a vrátila se ke dveřím, opět se zablesklo a ten děsivý zvuk, dotkla se kliky a najednou skrz dveře prošel duch a nejen skrz dveře, kolem farmy se zjevilo asi dva tucty přízraků. Co to jen Sykava tou esencí zavolala, tohle je děs, tvorové částečně přízrační, děti, muži i ženy, jakoby probudila duchy celé vesnice. A co hůř, ti duchové šli k nám, po živých, odhodil jsem pochodeň a utíkal k cestě kterou jsme přišli, neohlížel jsem se, modlil jsem se k Velesovi a jeho milence, ale za sebou jsem slyšel Rozhina, snad to tedy je Rozhin, raději se neohlížet. Když už jsem nemohl dál, tak jsem klopýtal a to mě Rozhin dohnal, stále jsme nezastavovali, dokud jsme nedošli na známé rozcestí. Zadýchaní a vyčerpaní, jsme se klem sebe rozhlíželi. Sykava nikde, ono jí to dostalo, ti duchové. Rozhin navrhuje, abychom se tam vrátili a zjistili, co se děje aspoň opodál, mě se nechce, jsem rozklepaný, jen při myšlence na ty tvory, ale Rozhinova uklidňující slova a starost o Sykavu nakonec převládne a pomalu se vracíme, hodně pomalu a obezřetně. Ten lovec nás snad pronásleduje, za první zákrutou jsme ho i s jeho batohem potkali. Z krátkého rozhovoru jsme pochytili, že to, co tam slyšel dnes, ho jen utvrdilo, že už se nevrátí, že jsme museli probudit něco děsného, když se to dnešní noc projevilo až tak moc, prý jindy to takové nebylo. Ale že je jen lovec a ne kněz, aby to tam čistil, od takových běsů. A ať prý jdeme s ním. Velice lákavá nabídka, ale Sykava je Sykava a přece ji tam jen tak nenecháme. A tak jsme navzdory všem smyslům, které nám říkali utečte, šli dál. Dorazili jsme až na okraj farmy, stále byla tma, pochodeň už pomalu skomírala a tak mě Rozhin poslal pro dřevo, abychom rozdělali malí ohýnek, přitom stále volal Sykavu, ale ta se neozývala. Okolo stavení stále postávalo mnoho duchů, ale dokud jsme byli mimo farmu, tak si nás zdá se vůbec nevšímali. Se dřevem a teplem jsme vydrželi až do rána. Děsové nás nenapadli a se svítáním zmizeli. Rozhin se vydal opatrně prozkoumat farmu, zda někde neobjeví Sykavu, zatímco já jsem čekal u ohně. Přece jen vidět rozsápané tělo, nebo kdoví co horšího, to bych možná po dnešní noci neunesl. Najednou Rozhin volá, stojí s lukem namířeným na dveře, volá, že objevil ještě jednoho, běžím za ním, ne proto abych se podíval, ale proto, že by tu mohli být i další a co když se jen nenápadně dostali nám do zad a půjdou po mně. Ne ne, ze dveří se vypotácela Sykava, tedy Sykava, spíš něco podobné Sykavě, postava podobná, jen naprosto bledá, chvějící se, dokonce až modravá, tvář i tělo poškrábané a ve vlasech větve a bláto, to nemůže být ona, nebo že by? Rozhin mě od toho stvoření odhání, kdo ví, zda nemá třeba jedovaté drápy. To stvoření udělá pár šouravých krůčků k nám, ale Rozhin ho zahání lukem dovnitř. Po mně chce, abych zavřel dveře a okenice, aby to stvoření nemohlo ven. V jeho hlasu je znát, že možná ten domek zapálí, ale co když je to Sykava, to by ji upálil. Ale Rozhina nedokážu přesvědčit a tak se nadechnu a při zavírání dveří s tím tvorem vklouznu dovnitř. Snad jsem neudělal svojí osudnou chybu. Rozhin na mně z venku volá, ať vylezu ven, že mi dává poslední možnost, nebo mě tu nechá. Nechat mě tu, by pro mně znamenalo nejspíš smrt. Co jen dělat, co jen? Rychle prohlédnu toho tvora. Podle mně je to Sykava, jen jaksi prokletá, nebo posedlá, s ní tu nic nezmůžu, jen se jí pokusit ukonejšit trochu. Z venku znovu volá Rozhin. Nemám moc času, jestli tu nechci zemřít. Sykava se zdá být klidnější. Na ohništi je připraveno dřevo. Ne, musím něco udělat, ale co když je to opravdu běs. Nemám moc času, jdu rychle k poslednímu oknu, které není zavřené, po cestě zabodnu svou dýku vedle ohniště. Dost daleko, abych byl venku dřív, než ten tvor u dýky, ale pokud je to Sykava, tak dost blízko, aby se pro ni za chvíli dostala a lezu ven. Rozhin se na mně zle podíval a přibouchl poslední okenici. Ještě mě něco napadlo. Beru své křesadlo a vrhám ho dírou pro komín. Pokud je to opravdu Sykava, tak snad si rozdělá oheň a zahřeje se a pak odsud zmizí. Pokud je to běs, tak sem zbytečně zahodil křesadlo a dýku. Třeba se mi to jednou vrátí a Veles mě odmění. Rozhin nakonec nechce zapálit zbytek farmy, ale chce jít co nejrychleji pryč. Souhlasím, jdu s ním a v hlavě stále přemítám zda jsem udělal dobře. Ale už není cesty zpět. Rozhin se rozhodl vydat pryč od vesnice na sever, mě tu nic nedrží, do vesnice se nevrátím a za mistrem Joachymem, to bych se hanbou propadl. Nejprve musím dokázat, že si jeho pohostinství zasloužím a tak z Rozhinem mířím dál. Kdo ví, co přinesou další dny. Snad jsem udělal dobře.

*** Co se stalo Sykavě*** :Sykavu pohltil také strach, ale rozběhla se na druhou stranu od domu směrem k řece, několikrát uklouzla, zamotala se do vrby a její věci tam někde zůstaly. Když se konečně vzpamatovala, věděla jen, že pokud se nechce ztratit, musí se vrátit zpět kolem domu a najít nás. Opatrně se vydala zpět, promýšlejíc, jak projde kolem těch tvorů. Když však vešla na okraj farmy uviděla, že ti tvorové stojí nějak ztuhle a tak se se zatajeným dechem pohnula k nim. Z hloučku těch tvorů zaslechla své jméno a na chvíli ztuhla, až po chvilce jí došlo, že to volá někdo za nimi a tak se opatrně vydala dál. Když došla až k těm tvorům, potichu si opakovala pro sebe: „nechte mě jít, nechte mě projít,..“ bohužel, najednou se tvorové pohnuly k ní a jí nezbylo, než se před nimi pokusit ukrýt. Jediné dostupné místo byla chatrč a tak bezmyšlenkovitě doběhla k ní,, chytila za kliku, ale ruce jí prošli skrz a tak klopýtavě prošla dveřmi dovnitř. Strachy bez sebe se opřela o zeď, když tu se zablesklo a v záblesku se objevila horní část muže, který vykřikl a zase zmizel. Sykava se schoulila do klubíčka a dalších několik záblesků nebyla schopna pohybu. Když zjistila, že stále ještě žije, začala se zajímat co se to kolem ní děje. Záblesky byly porůznu kolem ní, vždy však v podobě muže a vždy s křikem. Celá rozechvělá chvíli pozorovala dveře a modli nad nimi s prázdnou mističkou. Najednou si uvědomila, že místo jedněch dveří vidí dvoje, které byly ve stejném místě, jedny otevřené, druhé zavřené. Zkusila jimi projít ven a tvrdě se narazila. Tentokrát je musela otevřít. venku však byl stahující se půlkruh děsů a jí zbývalo jen pár metrů místa. Vyděšeně na ně křičela, co chtějí, že jim chce pomoci, ať ji nechají jít, ale pomalu, krůček za krůčkem byla zatlačena zpět do chatrče. Celá vyděšená se se stejným dotazem obrátila na muže v záblesku. Ten ji odpověděl však jen skřekem a zase zmizel. Při jednom ze skřeků pochopila, že na ní řve pár slov a tak si pomalu začala skládat rozhovor. Že pokud chce pomoci ať pomůže, a že nemusí jít pryč, proč by ji pouštěl, když chce pomoci a podobné věty najednou rozeznávala, často doplněné malým větrným poryvem, co jí k nohám z ohniště hodil pár uhlíků. Najednou jí to došlo, jako záblesk, najednou věděla, co musí udělat. Začala prohledávat celou místnost, nehledala nic a všechno, hledala očima, rukama, čichem a i magickým nadáním a povedlo se, v jednom rohu našla zvláštně umačkanou hlínu a tak se dala do kopáním, jediné co měla byly ruce a pár střepů, co tu zbyly. Z posledních sil vyrvala ze země tělo farmáře. Avšak jakmile se ho dotkla, její tělo prostoupil nepřirozený chlad. Toho chladu se nemohla zbavit a venku stále ti tvorové. Jediná její společnost je tedy mrtvý muž. Zhroutila se. Ráno jí v rohu chatrče objevil Rozhin, ale ona sama nevěděla co se děje, jen se malátně postavila a vydala k němu, nechápajíc, co na ní křičí, ale luk byl výmluvný. Když si uvědomila i význam slov, téměř vystrašeně, kdyby k tomu měla sílu by něco namítla, takhle se jen složila do rohu chatrče. Pak už si toho moc nepamatuje, jen nějaké rány, nějaká konejšivá slova, jak něco spadlo do uvnitř stropem a pak jen klid. Klid jako v hrobě.

– Cesta na Vojanov: Následující dny mi poněkud splývají, cestovali jsme po cestě, v noci spali v lesích a přes den zase cestovali. Nevím jak dlouho to trvalo, než jsme narazili na další vesnici. Byl už odpoledne, když Rozhin uviděl v dálce stoupat dým, opatrně jsme se přiblížili, neb Rozhina tolik kouře znervózňovalo a když jsme uviděli zbytky spáleniště, tak to nebyla zrovna dobrá zpráva. Co víc, mezi zničenými domy se pohybovali i muži odění v kůžích a prohledávající, co kde ještě zbylo. Tolik ničení, snad ti z vesnice přežili, ale už předem bylo jasné, že asi moc ne. Jeden z těch mužů si šel ulevit k lesu, kde jsme se skrývali, jak tam tak stál, tak nás přeci musel vidět, oni jsou zkušení lapkové, co tohle cvičí celý život. Neopatrně jsem udělal krok dozadu a ozvalo se „křup“. Lapka zamžoural hlouběji do stínů a zavolal na  dalšího lapku a společně s pochodní se vydali prohlédnout les. My jsme se pokusili co nejvíce vmáčknout do ukrytu kořenů, ale když na mě posvítili pochodní v panice jsem se rozběhl do lesa. Bohužel panika není v tomhle dobrým rádcem a tak jsem zakopával a padal a vstával a padal, dokud mě ti lotři nechytili. Rozhin se mezitím tiše vytratil do tmy. Chytili mě pod krkem a hned chtěli vědět, kolik nás tu je a co tu chci. No byl jsem děsně rozklepaný, ale stejně mi běželo hlavou, že Rozhin je moje jediná šance, jak se z toho dostat a tak jsem rozklepaně pověděl, že jsem z téhle vesnice a že jsem byl pryč a teď nevím, co a jak a snad bych jim mohl být k užitku a plno podobného. Ti dva na mě chvíli koukali a mezi nimi proběhla krátká hádka, neb jeden by mě i ušetřil, ale druhý, ten byl od přírody sadista. Nakonec ten hodnější ustoupil a hodil mě k sadistovi, aby mě umlčel. Na tohle jsem čekal, rychle jsem sebou smýkl a zkusil utéct, ale nohy mě tolik neposlechly a spíš jsem se svalil kousek od sadisti.

– Jezdec na mostě

– Srub v lese

– Další vesnice

– Vojanov (karavany, hrabě, Sykava, Vosa, úkol)

————————————————-

– Cesta do spálené vesnice

– Zastávku ve srubu

– Nalezení dvou mladých lidí

– Rozhinův malý výlet

—————————————————-

– Léčení a cesta do srubu

– Rozhinova cesta do Vojanova a zpět

– Základní tábor na cestě k banditům

—————————————————